S tím příspěvkem o posilce jsem si na sebe obstojně upletl masivní bič. S háčky na konci.
Dost pozdě (o měsíc a půl později) jsem si ráčil uvědomit, že samotný posilování vlastně není aktivita, která by se dala dost barvitě popsat. Zvlášť když nejzábavnější okamžik těch tělocvičnejch hodin byla Jurajova rozcvička, u které si roztrhl kraťasy, začal se červenat a pak dokonce bojkotoval švihadlo. Chtěl by to vůbec někdo číst? Aha, dobře. Chtěl by to číst někdo kromě Juraje?
Včera jsem to tedy konečně vzdal. Na popisování činek jsem se obrazně vysral. Místo toho mě dopadl hlad na něco nebezpečnýho, a tak... Hned po AZ kvízu (kde jsem samozřejmě věděl všechno a zase jsem se ujistil, že moje návštěva tam byl komplot obepnutej kypící zkažeností) jsem vyskočil z gauče. S konečnou platností jsem se totiž rozhodl, že vezmu svý sádlo na inspirační procházku. Je to sice v rozporu s mým normálním dnem v Olomouci, ale... žiju okamžikem a na hraně.
Chvilu jsem se rozhodoval, jestli vzít s sebou psy. Že bych byl hodnej páníček a oblíbenej vnuk. Ne, no. Radši jsem si vybral jako společnost maminy cigarety (však ona mi je taky bere). Uměleckej šmrnc jsem jim dodal Moleskinem (za kterej dodatečně děkuju miglé Anně), pero a svůj negativní pohled na svět a yorkshirský teriéry. Na tkaničkách u vycházkových polobotek jsem si udělal symetrický mašličky. Zhluboka jsem se nadechl. Spustil ramena dolů. Otevřel dveře ven. Přesně vím, jak se cítil Bilbo, když vytančil ze svý nory.
Dveře rodinné pevnosti se za mnou zavřely, a já jsem tanečním krokem přeběhl ulici a zamířil doleva ke svý základní škole. Hned jak jsem zabočil za roh a necítil v zádech slídivé oči mojí babičky, která hodnotila situaci skenováním ulice z okna obýváku, zapálil jsem si první maminu cigaretu. Modrej dým ve tvaru rakovinový lebky zavanul směrem ke dveřím základky.
Cigareta chutnala jako něco zakázanýho. I když to byla jen ušmudlaná viceroyka zapálená před malotřídkou, připadal jsem si trochu rebelsky a dokonce jsem si odplivl na zem. Jako motorkář nedbalej zákonů a společensky uznanejch pravidel slušnýho chování. Jenomže takhle drsnej nikdy nedokážu zůstat dlouho. Jsem vnitřně asi romantik a všímám si krásných věcí. Třeba dortů. Nebo štěňat či ňader. A třeba i toho, že je prostě hezkej den. Jako tehdy.
Ač už panoval dubnový večer, bylo příjemně teplo a ještě dost světla. Pořvávání nějakých pitomejch děcek naštěstí rušilo pořvávání o trochu míň pitomejch ptáků. Vzduch byl hřejivej, voněly rozkvetlý stromy, který ale nebyly nikde vidět, a voněla i ta viceroyka, která teda vidět šla. Pomalu jsem se loudal ulicema, kde jsem běhával jako malej s míčem. Kdy mý kroky směřovaly k barákům, kde bydlely zas jiný děcka a já toužil hrát s nima fočus a vyzkoušet na ně tu nepřekonatelnou kličku, co jsem vymyslel.
Za dalším rohem už konečně rostl ten rozkvetlej strom, co mi tak voněl. Jak jsem ho zmerčil, vzpomněl jsem si na Paní Situace, se kterou jsme si slíbili, že se pod takovým budeme cicmat prvního máje, protože by se to mělo. Jenže pokud je ten strom rozkvetlej už teď, tak první květnovej den tam nebudou květy ale jabka velký jak urvaný hlavy dětí předškolního věku. A pod utrhanejma hlavama se s ní teda líbat nebudu. Při pomyšlení na Paní Situace mi (protože jsem kreativní, bystrý a neustále přemýšlím v kontextech) naskočily asociace, který se velmi netaktně zastavily u její časté otázky: "Kdy už jako něco napíšeš na blog?!" Otazník doplní zvídavým pohledem a po mé odpovědi ("Brzo.") příjde pohled, kterej říká "kecáš, sráči".
Mý rty udělaly otrávenej zvuk a já se odvrátil od jabloně, od té jarní krásy. Další cigareta zaplála mdlým oranžovým světlem. "To je druhá ze tří," objevně jsem si uvědomil. Cítím se sice jak desperát, koneckonců jsem vzal chladnokrevně mamě cigára, ale kdybych jich vzal víc, všimla by si toho a tvářila by se ublíženě a žalovala by na mě psům a těm zas něco vysvětlovat... Ne, dost. Inspirační procházka. Následujících pětadvacet kroků jsem usilovně přemýšlel a nechal na sebe dýchat inspiraci z aprílové přírody. Nedostavila se. Přestal jsem tedy čumět do země, že bych se jako inspiroval u kolemjdoucích lidí, třeba by mi něco připomněli. Potkával jsem jen nudně nuzný pejskaře s nuzně nudnejma psama. Což mi připomínalo jen psy. O čemž už píše Hugh Grant pro Kůň a pes.
Pln nekonečné neschopnosti jsem sáhl k nejhoršímu a otevřel jsem svůj velmi málo používaný zápisník. A od strany jedna po stranu šest jsem si ho přečetl, že bych teda nějakou inspiraci našel tam. Nakonec se povedlo. Mý minulý zapšklý já si tam zapsalo následující: "Hlavně nikdy nepiš o prokrastinaci nebo o hipstrech, píše o tom každá piča." Nakřivil jsem hubu a sám sobě vysvětlil, že teda když o tom píše každej pestík, tak na tom asi něco bude a stojí za to, abych to vyzkoušel. Takhle nějak vypadá inspirační dno. Pod ním je už jen... zábavný fejeton o vyměňování písmenek (Majdan/mejdan, Robocop/Robocock, Šulík/.... a tak dál).
Spokojenej sám se sebou, že jsem převezl sám sebe, jsem se šoural vyšlapanou cestou k místní chemičce, za kterou se majestátně tyčilo Klášterní hradisko. Trvalo asi jen dvě vteřiny, než sem se rozhodl, že budu pokračovat k němu. Však co, téma na článek mám vybraný, po cestě vymyslím zábavná přirovnání a možná nějakou písmenkovou zkomoleninu (Hipster/HIVster - humor na tenkým ledě, lol). Radostně jsem seskočil z patníku do nebezpečí ulice a za opatrnýho pozorování obou stran jsem komunikaci přešel jen s jedním malým zaškobrtnutím.
Zpátky na chodníku. Obešel jsem rozmlácenej kryt pouličního osvětlení a snažil se pochopit, jakej kretén tohle dělá. Asi ten Mr. Rob, co to tady kdysi všechno otagoval oranžovou fixou (MR.ROB=BADBOY). Máme se bát stupňujícího násilí, když Batman neexistuje? Odvrátil jsem zrak od hrubého vandalismu, protože přede mnou stálo farmaceutický učiliště. Známý je asi jen tím, že se tam potkali lidi, kteří nyní mají tu neuvěřitelnou čest říkat si mí rodiče (je skandál, že tu doteď není pamětní deska). Jo a taky jsem tu asi čtyři měsíce chodil do karate. První katu si pamatuju už jen trošku, ale počítat japonsky do deseti umím stále chvalitebně. Moje návštěvy karate mají i erotický podtext. Poprvé jsem tam sáhl ženě na prso. Mně bylo devět, jí asi dvacet devět, a tak to nemělo budoucnost. Stalo se to, když jsme hráli rugby (rozcvička jak prase). Já se jí snažil vzít míč, ale místo toho jsem nahmatal něco stejně velkýho, ale rozhodně míň pevnýho. Celkem výrazně mě okřikla a já se styděl tak moc, že jsem se pro jistotu rozbrečel. Možná proto jsem nedostal ani ten přizdisráčskej bílej pásek.
"Hipstři, vole, mysli na hipstry!" Pokračoval jsem dál kolem stejných rodinných domků (vypadalo to tam jak v Zobí ulici). Proti mě se zpoza zatáček nořili další pejskaři s čím dál hnusnějšíma čoklama. V té chemičce učitě něco špatnýho pouštěj do okolí, protože tyhle psovitý ksichty nejsou možný... Zhnusen zvířecím zvěrstvem jsem střídal pravou a levou dál kolem střední poštovní školy. Jako začínající teenager jsem vymyslel vtip: "Co se tam učí? Olizovat známky?!" (konec vtipu a dlouhá pauza pro smích) Po tomhle počátečním zdaru bylo jasný, že patřím do šoubyznysu. Vždyť ti nejlepší baviči pochází z Olomouce. Třeba Petr Novotný. Nebo Jiří Paroubek.
Moje cesta pokračovala skrz zahrádkářskou kolonii, kde už všechno kvítí a zeleninstvo spalo. Až v té poslední nějaká starší ženská v červeným tvořila vatru velikosti pomníku rudý armády. Kdyby ta pyromanka byla mladší, vypadala by jak Melisandra z GoT. Rudá kněžka na chvilku přestala lámat větve (který bych já, statnej mládenec, rozhodně ani neohnul) a zle se na mě podívala. Trochu se setmělo a já se o to víc bál, že by na mě zařvala něco ve smyslu že noc je temná, plná hrůz a že jestli míním hodit ten špaček od vajglu na zem, tak že si to pěkně poseru u toho ohnivýho boha a že mě zmlátí hráběma. Napadlo mě, že bych se k tomu Hradisku proběhl. Jen tak. Ne že bych se bál...
Na zastávku u Hradiska mý tenisky došláply během chvilky. Osm minut ještě teda čekaly na moje plíce a dalších šest ještě na moji fyzičku, která blila daleko v křoví. Než se za mnou dostala, začetl jsem se do informační desky turistické cesty Kol-Kolem Olomouce (nejlepší jméno od objevu Bohuše Matuše). Četl jsem ji za můj život už několikrát, ale stejně si z ní nic nepamatuju. Je to totiž napsaný zbytečně dlouze, celkem o ničem a ani ta stylistika není bůhvíjaká (počkat...!).
A ani o hipstrech tam nic nebylo...
Usedl jsem na lavici a zapálil si poslední cigaretu, za kterou beztak někdy tvrdě zaplatím té skvostné ženě z farmaceutickýho učňáku. Byl čas na zhodnocení mý procházky, neboť dál jsem se už vydávat nechtěl. Dál už je město. A tam bych nějaký ty hipstry fakt potkat mohl, o což jsem vlastně zas tolik nestál.
Škoda jenom, že jsem nevymyslel nic do článku.... Nebo...?
Asi dva tahy před koncem viceroyky mi to docvaklo.
Kdybych napsal přímo o téhle procházce, kde se vubec nic nestalo a která vypadá jako velmi přifouklej deník a nikoho by to nemuselo zajímat, vrátil bych se ke svým zápiskovým kořenům! Což je retro a tím pádem fajn, že.
Z velké radosti jsem se sám poplácal po ramenou a šel to domů sepsat. Jako kdysi na střední škole. A stejně jako na střední škole jsem místo povinností (jako psát na blog) odešel na pivo, vylil si lebku a nepamatoval jsem si tak z procházky nic. Ještěže mám ten moleskine, kam jsem si všechno zapisoval, kdykoli mě míjel nějak pejskař a já chtěl vypadat důležitě, umělecky a... důležitě.
.
.
.
.
.
.
.
Za ten Moleskine děkuju ještě jednou miglé Anně.
Za tři viceroyky děkuju úžasné mamince.
Za neustálé tlačení do psaní děkuju nejmilejší Paní Situace.
A za priazeň ďakujem fanúšikom na facebookové stránke. Za to vás uznávám!
Mier.
Pán Situace
P. S. Tenhle článek byl takovej trochu cestopis (ale jo, trochu jo). To bych mohl napsat i něco o mé kvalitní cestě do Stuttgartu, že? Ale ne, seru na to. Nebudu nic slibovat. Nikdy to dobře nedopadlo.
Pln nekonečné neschopnosti jsem sáhl k nejhoršímu a otevřel jsem svůj velmi málo používaný zápisník. A od strany jedna po stranu šest jsem si ho přečetl, že bych teda nějakou inspiraci našel tam. Nakonec se povedlo. Mý minulý zapšklý já si tam zapsalo následující: "Hlavně nikdy nepiš o prokrastinaci nebo o hipstrech, píše o tom každá piča." Nakřivil jsem hubu a sám sobě vysvětlil, že teda když o tom píše každej pestík, tak na tom asi něco bude a stojí za to, abych to vyzkoušel. Takhle nějak vypadá inspirační dno. Pod ním je už jen... zábavný fejeton o vyměňování písmenek (Majdan/mejdan, Robocop/Robocock, Šulík/.... a tak dál).
Spokojenej sám se sebou, že jsem převezl sám sebe, jsem se šoural vyšlapanou cestou k místní chemičce, za kterou se majestátně tyčilo Klášterní hradisko. Trvalo asi jen dvě vteřiny, než sem se rozhodl, že budu pokračovat k němu. Však co, téma na článek mám vybraný, po cestě vymyslím zábavná přirovnání a možná nějakou písmenkovou zkomoleninu (Hipster/HIVster - humor na tenkým ledě, lol). Radostně jsem seskočil z patníku do nebezpečí ulice a za opatrnýho pozorování obou stran jsem komunikaci přešel jen s jedním malým zaškobrtnutím.
Zpátky na chodníku. Obešel jsem rozmlácenej kryt pouličního osvětlení a snažil se pochopit, jakej kretén tohle dělá. Asi ten Mr. Rob, co to tady kdysi všechno otagoval oranžovou fixou (MR.ROB=BADBOY). Máme se bát stupňujícího násilí, když Batman neexistuje? Odvrátil jsem zrak od hrubého vandalismu, protože přede mnou stálo farmaceutický učiliště. Známý je asi jen tím, že se tam potkali lidi, kteří nyní mají tu neuvěřitelnou čest říkat si mí rodiče (je skandál, že tu doteď není pamětní deska). Jo a taky jsem tu asi čtyři měsíce chodil do karate. První katu si pamatuju už jen trošku, ale počítat japonsky do deseti umím stále chvalitebně. Moje návštěvy karate mají i erotický podtext. Poprvé jsem tam sáhl ženě na prso. Mně bylo devět, jí asi dvacet devět, a tak to nemělo budoucnost. Stalo se to, když jsme hráli rugby (rozcvička jak prase). Já se jí snažil vzít míč, ale místo toho jsem nahmatal něco stejně velkýho, ale rozhodně míň pevnýho. Celkem výrazně mě okřikla a já se styděl tak moc, že jsem se pro jistotu rozbrečel. Možná proto jsem nedostal ani ten přizdisráčskej bílej pásek.
"Hipstři, vole, mysli na hipstry!" Pokračoval jsem dál kolem stejných rodinných domků (vypadalo to tam jak v Zobí ulici). Proti mě se zpoza zatáček nořili další pejskaři s čím dál hnusnějšíma čoklama. V té chemičce učitě něco špatnýho pouštěj do okolí, protože tyhle psovitý ksichty nejsou možný... Zhnusen zvířecím zvěrstvem jsem střídal pravou a levou dál kolem střední poštovní školy. Jako začínající teenager jsem vymyslel vtip: "Co se tam učí? Olizovat známky?!" (konec vtipu a dlouhá pauza pro smích) Po tomhle počátečním zdaru bylo jasný, že patřím do šoubyznysu. Vždyť ti nejlepší baviči pochází z Olomouce. Třeba Petr Novotný. Nebo Jiří Paroubek.
Moje cesta pokračovala skrz zahrádkářskou kolonii, kde už všechno kvítí a zeleninstvo spalo. Až v té poslední nějaká starší ženská v červeným tvořila vatru velikosti pomníku rudý armády. Kdyby ta pyromanka byla mladší, vypadala by jak Melisandra z GoT. Rudá kněžka na chvilku přestala lámat větve (který bych já, statnej mládenec, rozhodně ani neohnul) a zle se na mě podívala. Trochu se setmělo a já se o to víc bál, že by na mě zařvala něco ve smyslu že noc je temná, plná hrůz a že jestli míním hodit ten špaček od vajglu na zem, tak že si to pěkně poseru u toho ohnivýho boha a že mě zmlátí hráběma. Napadlo mě, že bych se k tomu Hradisku proběhl. Jen tak. Ne že bych se bál...
Na zastávku u Hradiska mý tenisky došláply během chvilky. Osm minut ještě teda čekaly na moje plíce a dalších šest ještě na moji fyzičku, která blila daleko v křoví. Než se za mnou dostala, začetl jsem se do informační desky turistické cesty Kol-Kolem Olomouce (nejlepší jméno od objevu Bohuše Matuše). Četl jsem ji za můj život už několikrát, ale stejně si z ní nic nepamatuju. Je to totiž napsaný zbytečně dlouze, celkem o ničem a ani ta stylistika není bůhvíjaká (počkat...!).
A ani o hipstrech tam nic nebylo...
Usedl jsem na lavici a zapálil si poslední cigaretu, za kterou beztak někdy tvrdě zaplatím té skvostné ženě z farmaceutickýho učňáku. Byl čas na zhodnocení mý procházky, neboť dál jsem se už vydávat nechtěl. Dál už je město. A tam bych nějaký ty hipstry fakt potkat mohl, o což jsem vlastně zas tolik nestál.
Škoda jenom, že jsem nevymyslel nic do článku.... Nebo...?
Asi dva tahy před koncem viceroyky mi to docvaklo.
Kdybych napsal přímo o téhle procházce, kde se vubec nic nestalo a která vypadá jako velmi přifouklej deník a nikoho by to nemuselo zajímat, vrátil bych se ke svým zápiskovým kořenům! Což je retro a tím pádem fajn, že.
Z velké radosti jsem se sám poplácal po ramenou a šel to domů sepsat. Jako kdysi na střední škole. A stejně jako na střední škole jsem místo povinností (jako psát na blog) odešel na pivo, vylil si lebku a nepamatoval jsem si tak z procházky nic. Ještěže mám ten moleskine, kam jsem si všechno zapisoval, kdykoli mě míjel nějak pejskař a já chtěl vypadat důležitě, umělecky a... důležitě.
.
.
.
.
.
.
.
Za ten Moleskine děkuju ještě jednou miglé Anně.
Za tři viceroyky děkuju úžasné mamince.
Za neustálé tlačení do psaní děkuju nejmilejší Paní Situace.
A za priazeň ďakujem fanúšikom na facebookové stránke. Za to vás uznávám!
Mier.
Pán Situace
P. S. Tenhle článek byl takovej trochu cestopis (ale jo, trochu jo). To bych mohl napsat i něco o mé kvalitní cestě do Stuttgartu, že? Ale ne, seru na to. Nebudu nic slibovat. Nikdy to dobře nedopadlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat