Heydrich ve mně

"Jé, ta je hezká! Teda zatím. Pak vyroste a vůbec se mi nebude líbit," řekla Acka, která má vkus na zvířata asi jak tlustý holky na legíny. Hladila v mojí náruči usazený štěně, který jsem jí ukazoval před odjezdem na brigádu. Pes po ní střídavě chňapal jehlama, který má místo zubů, a hladově se jí snažil olíznout zuby. "Fuj," zhodnotila Acka čoklovo snažení. Mně řekla: "A ty pohni, za chvilu tam musíme být." Teatrálně ukazovala na hodinky a podupávala nohou. Pes mi zatím z osobních důvodů pochcal košili. První důkaz, že jsem byl v minulým životě Heydrich.

Zabouchly se dveře. Řidička si v zrcátku ještě zkontrolovala, jak vypadá, a spolu se mnou vyrazila vstříc práci, která už určitě někdy někoho zabila. "Poprvé budeš sama administrátorka na Sciích!" začal jsem hovor s úsměvem. Acka stiskla volant Hondy a rychlostí kulometu vychrlila, že je to na hovno, že se na to netěší, že bude zmatkovat a že nechápe, proč nejsme ve dvojici spolu. Já nevěděl, jestli na něco mám odpovídat. Tak jsem vydal neurčitý zamručení a sledoval jsem scénu sobotního rána ze sedadla smrti. Netušil jsem, proč neadministrujeme s Ackou. Nebo s Démonikou. Ale odmítal jsem nad tím přemýšlet, protože den, kdy se píšou národní srovnávací zkoušky, není den na přemýšlení. Teda... ti, co to píšou, by přemýšlet mohli. Pokud se chtějí dostat na univerzitu snů, kde dostanou bakalářský titul ze sociologie, který se bude v jejich cívíčku zlatě třpytit. Hned vedle desetiletý kariéry v call centru. 

Acka u školy umně zaparkovala vozidlo pod strom, aby jej mohli posrat ptáci, a společně jsme zamířili k vratům školy. Má kolegyně zazvonila a osoba za bzučákem nás po malý pauze pustila dovnitř. Mlčky jsme vešli. Ze schodů se k nám přiřítila sekretářka paní ředitelky. Měřila si nás podezřívavým pohledem černýho šerifa. "Jste, doufám, administrátoři? Účastníci zkoušek tu ještě nemají co dělat!" vyštěkla od boku. Jsem celkem zvyklej, že mě kdekdo bere za středoškoláka. Acka asi ne. S naučeným smíchem hodila hlavou, kterou si ostříhala podle Beyoncé (větší frajeřina by byla ostříhat se podle Jay-Z, ale kdo jsem, abych soudil?), a pronesla, že samozřejmě budeme rozdávat ty padebilní testy. Černej americkej šerif v kostýmu bílý český sekretářky to přijal a poslal nás dál. Před dveřma jsem se odpojil, že si zajdu na pány upravit svůj sexepíl. Pochcanou košili jsem si doma sice převlíkl, ale její cípy nebyly strčený do kalhot. Není radno rušit nedbalou elegancí vystrašený maturanty. Středoškolský umyvadlo na mě uvalilo apríl a zcákalo mi poklopec neusměrnitelným proudem vody. Heydrichova karma 2: Pomsta pod rouškou.

Na hajzlu jsem si větral krajinu ohanbí vějířem z pokynů pro administrátory. Musel jsem vypadat jak debil... Jak gatě uschly, moh jsem jít konečně do práce. A dokonce jako muž a ne jako plena. V ředitelně mě s širokým úsměvem uvítala Paní Z., kterou vždy rád vidím, neboť je milá a chová se ke mně jako k vlastnímu, přičemž její vlastní rozhodně nejsem. Kdybych byl, byl bych asi vyšší. A asi bych měl bělejší zuby. Možná bych taky nebyl takovej sráč, byl bych trochu přátelskej a komunikativní a... Z úvah mě vytrhly dva neonový otazníky. Každej z jednoho jejího oka. Samozřejmě jsem nevěděl, na co se mě ptala. Tak jsem důrazně přikývl a vycenil zuby (u opic to funguje). Paní Z. si myslela, že jsem okouzlující víc než velikonoční vystoupení mateřský školky s rozvinutou hudebkou. Hezky se zasmála a nechala mě něco důležitýho podepsat. 

Ač mi pořádně nerostou vousy, vím, jak na starší ženy. Možná právě kvůli těm vousům... Připomínám dámám jejich lásky z mateřských školek a prvního stupně základních škol? Tahle otázka se mi vrací, kdykoli ulehnu na polštář.

Podpisy jsou na práci administrátora asi to nejdůležitější. To a ještě umět hodiny. S oběma věcma mám čas od času problémy, ale zatím na mne nikdo Scio-policii nezavolal. Jen abych to shrnul, jak to vypadá při národních srovnávačkách z druhé strany katedry: Pověsíte seznam dobytka na dveře učebny a na tabulu jim nakreslíte, kam si má kdo sednout. Jak přijdou, uvítáte je, přečtete pokyny, zapíšete čísla občanek, dáte jim záznamový archy, rozpečetíte zadání, rozdáte to. Řeknete jim, že se mají jít naposled vychcat, odstartujete jim to a... hodiny zaryté mlčby. Na konci se to akorát vybere, zapečetí, vznesou se námitky (což nikdo nedělá) a jde se dom. Vysvětlování můžete oživit milým vtipem, kterej hřeje takovou tou milou člověčinou, aby se nebáli a cítili se vyklidněně. Dva roky to takhle dělám. Ať už sám, nebo ve dvojici s nějakou kamarádkou. No a teď v sobotu jsem dostal do dvojice Karla. 

"Ondro, ty dneska budeš administrovat s panem (jméno jsem už zapomněl)," nahlas pravila Paní Z. Z davu ostatních mocichtivých se protlačil muž ve středních letech, který na hlavě měl seriozní pleš Petra Rychlého, na sobě cyklodres a v ruce flašku na kolo. Já měl sako, košili a v ruce důležitě vyhlížející tašku. Vypadali jsme jako reklama na finanční poradenství na Mostecku. Karel měl dobrosrdečnej úsměv, veselá malá očka a pevnej stisk. Celkově vzbuzoval dojem takovýho toho správnýho chlapa, co jí jabko aj s ohryzkem a rád o tom vypráví u ohňa, když se vyčerpaj vtipy o policajtech. Vyměnili jsme si zdvořilostní frázi. Jakože se děsně rádi poznáváme a pokolikáté tu už jsme a kdesi cosi. Já neměl náladu stát a flirtovat, tak jsem se přininžoval zpět k Paní Z., věnoval jsem jí další ze svých autogramů a ona mi ukázala, kterou hromadu papírů si mám vzít a odjebat se i s panem (jméno jsem už zapomněl) do učebny U27. Karel na nic nečekal. K oné hromadě přiskočil ladněji než klavírní verze Metallicy, čapl to a mně nezbývalo nic jinýho, než následovat jeho lysou hlavu.

Na chodbě se ke mně otočil. "Já vím, že paní ředitelka řekla, že jsem pan (jméno si nepamatuju), ale říkej mi Karle a normálně mi tykej. Já nejsem tak starej, ještě mi nebylo ani čtyřicet, i když na to nevypadám," pravil a přidal tak ze tři hrsti smíchu. Já se teda trochu usmál, aby si nemyslel, že ho nenávidím (jsem se ještě nerozhodl). Zavítali jsme do naší učebny, Karel hodil věci na stůl a šel zkontrolovat, jestli není nějakej bordel v lavicích. Já zatím vytáhl materiály z obálek. Všechno v naprostý tichosti. Nikdo z nás nic neříkal. Jak jsem to měl nachystaný a rozložený, sáhl jsem do tašky pro čokoládu, kterou mi dovezla Paní Situace z jejího poznávacího výletu v Amstrdamu (kulturní trojboj brka, děvek a kanálů). Nebyla moc velká, ale byla strašně dobrá, tmavá, hořká a tvrdá (čokoláda, ne Paní Situace).

 Čokodměnu jsem našel lehce. Teď byl čas najít brýle. Nejsem sice úplně slepej, ale kdyby v poslední lavici někdo začal žonglovat s rotvajlerama, neviděl bych to. Hm, v důležitě vyhlížející tašce jsem našel:

Knihu se sprostejma povídkama Bukowskiho
PEZ dávkovač s hlavou C3PO (kterej vypadá jak dildo)
Kondom (zde končí sexuálně orientované záležitosti)
Sálat z pokynů pro administrátory (použitý jako vějíř)
Pohled z Amstrdamu
Vodu s pitím
A Moleskine, z něhož jednou vzejde román definující naši dobu (ale zatím tam jsou jen nápady na to, co a kam si vytetovat)

Brýle tam nebyly! Bez nich budu muset kolem řešitelů pochodovat a dívat se, jestli pracujou na oddílu testu, na kterým pracovat maj. Kdysi jsem mezi nima chodíval. To abych se podíval, jak se jmenujou hezký holky, načež jsem se na facebooku díval, jestli jsou zadaný a když nebyly, tak jsem s tím stejně nic neudělal. Teď už jsem dospělej a hormonálně stálej. Takže bych jen seděl a četl si Jak se šoustalo v Burbanku.

Tenhle Heydrichův úděl mě už začal celkem srát. Chytl jsem čokoládu s tím, že popřemýšlím, jak se těchto blbejch malejch podrazů od života zbavit. Pochcanej od psa, pochcanej od umyvadla, slepej jak krtek... Vzadu ve třídě zarachotil Karel, když rovnal lavice. Zvedl jsem hlavu, podíval se na něj a... Že by?

Stál jsem před celkem nečekaným dilematem. Střídal jsem pohledy na čokošku a na Karla. Přemýšlel jsem. Jak jsem předtím myslel na to, jak nejsem vlastní Paní Z. (za což doteď děkuje bohům starým i novým), uvědomil jsem si, že by možná bylo přínosný být trochu jako ona. Ne blonďatej a ne matka dvou dcer. Ale být na lidi milej, přátelskej, komunikativní. Že bych to teda zkusil. Třeba na Karlovi... Zbavil bych se tak i trapnejch malejch příkoří všedních dnů? (I víkendů?) Možná.

Odhodlaně jsem vstal. Ale první kroky jsou nejistý. Kolem tabule to mohlo být tak dvanáct kroků. Karel ke mně stojí zády a rovnal si něco ve svým batohu. Asi odrazky na kolo. Už jenom šest kroků. Nepromluvili jsme oba celou věčnost. Naposled na chodbě u ředitelny. Dva kroky. Karel se otáčí. Trochu zpomaluju. Ale pořád mířím k němu. Otočenej Karel. Já před ním.

Jeho tázavej a trochu vystrašenej pohled cyklisty chycenýho na chodníku policajtem.

Můj tázavej a trochu vystrašenej pohled nervózního žadatele o ruku dcery uhlobarona.

Vidí, jak jsem se nadechl k velkýmu proslovu a čeká, co mu řeknu. Ubíhají vteřiny, hodiny a týdny. Naposled zavřu oči. Otevřu je a Karlovi co nejzřetelněji řeknu:

"Čokoládu?"

.

.

.

.

.

.

.

To je všechno. Jen jsem nabídl moc dobrou čokoládu člověku, kterýho neznám. Jen být milej. Bylo to pro mě strašně těžký...

A Karel? Čokoládu přijal. Jenže jak ji documlal, začal vyprávět o tom, kudma jezdí na kole na Těšíkovskou kyselku. Že byl včera na bruslích, aby se zbavil toho břicha. Že kdysi na sciích byl, ale že to bylo jiný. Že sem chodil do večerní školy. Že celkem ví, jak se tyhle testy dělají. Že by člověk měl nejdřív vyplnit to, co ví určitě. Že hořká čokoláda je nejlepší. Že si jednou koupil tu s osmdesáti procenty kakaa. Že ta mu ale moc nejela. Že on teda ty scia uvádí takhle (jinak než já). Že někteří psi jsou černí a někteří hnědí. Že....

Modlil jsem se, aby mi zaskočila čokoláda a já dostal kakaovej šok, nebo aby konečně skončil. V ten moment mi bylo celkem jedno co z toho.

U jeho monologu, co trhal žíly, jsem si uvědomil tři důležitý věci.

1. Nechci být komunikativní, milý a přátelský

2. Jsem rád, že jsem maminčin a ne Paní Z., neboť takhle nejsem komunikativní, milý a přátelský.

3. Jedním čtverečkem holandský čokolády nevykoupíte Heydrichovy hříchy.

:(

Pán Situace