Zápisník poutníka z olomoucké Noci kostelů

V pátek mnoho lidí neodolalo otevřeným branám čtyřiadvaceti olomouckých kostelů. Tato magická noc nejsou ale jen svatostánky, obrazy svatých a zvonice. Je to i akce, kdy člověk překonává sám sebe. Ve stínu kostelních věží a katedrál návštěvníci únavě navzdory pendlují od kříže ke kříži a sbírají razítka všech modliteben do svého Poutnického pasu. Připomeňte si, jak vypadá takový návykový sběr razítkových Pokémonů v reportáží na vlastní kůži. V reportáži sepsané ze zápisníku jednoho ze stovek, možná tisíců pátečních poutníků.

Kdyby poutníci měli vlastní Vogue, kdo by byl na obálce?

A na konci článku se rozhodně podívejte na mapu. Mapy jsou super.

19:00  - Tramvajová zastávka na tržnici

Mám zde sraz s fotografkou, která má se mnou Noc kostelů trávit a dodávat zápiskům vizuální atmosféru. Po rychlém telefonátu se dozvídám, že nedorazí, neboť se musí učit lipidy na zkoušku. Slibuji nebe a vyhrožuji peklem. Nic. Prý mám fotit mobilem. S fotografkou už nejsme kamarádi a já vyrážím sám do Kateřinské.

19:04 – Kostel svaté Kateřiny

Gotický svatostánek je plný lidí. Od kazatelny se ozvěnou nese vyprávění o architektonických a uměleckých skvostech navštíveného místa. Kolem mne chodí návštěvníci s rudými letáčky Noci kostelů. Ignorujíc výklad obchází svěcenou vodu a na malém stolečku si do letáčku něco razítkují. Taky ho chci! Bohužel jej tady nikde nevidím, a tak ho zkusím získat jinde. Snad na Dolním náměstí?

19:10 – Kostel Zvěstování Páně – kapucínský na Dolním náměstí

Mám svůj vlastní Poutnický pas! Hrdě si ho nechávám razítkovat u paní u vchodu. „Na prohlídku kláštera se vydejte tudy vpravo,“ potichu mě instruuje přes hudbu varhan doplněnou zpěvem. Krátce kývnu a prohlížím si razítko na čísle šestnáct. Šestnáct! Nemám v tom systém! Prohlídku kláštera nechávám na jindy, musím začít hezky od jedničky. Což… je kostel, kde jsem před chvílí byl.

19:14 – Kateřinská ulice

Touha po razítku mě málem stála zdraví! Skoro se mi po zádech projel postarší cyklista. Jak se asi mám dívat na cestu, když studuju mapku kostelů? Přemýšlí ti lidi vůbec?

19:15 – Kostel svaté Kateřiny (zase)

Když vejdu, vítá mě potlesk. Asi jsem stý návštěvník a dostanu diplom! Aha, tak ne. Ještěže jsem se moc neukláněl, protože potlesk patřil výkladu, který právě skončil. Razítkuju si jedničku a utíkám do pátečního vedra. Ještě dvacet dva razítek… Pro dvojku musím nahoru na náměstíčko, kde je asi šedesát zastaváren.

19:20 – Modlitebna Bratrské jednoty baptistů na Blažejském náměstí

Hned u schodů do Bezručových sadu procházím hloučkem lidí do velké, žlutě omítnuté budovy. Uvnitř mi dva mladíci bouchnou inkoustem na dvojku v pasu. Pak mi jeden z pořadatelů laskavě sdělil, že nahoře se mohu dozvědět něco o historii Blažejského náměstí a tady vedle ve dveřích probíhá projekce fotografií. Vypadá to, že si musím vybrat. Beru projekci. Chvíli tu sedím sám s člověkem, co přepíná obrázky. Projektor na zdi ukazuje smějící se děti asi na škole v přírodě. Nerozumím. Při odchodu zapomínám ztopit jednu z biblí, které nabízeli zadarmo. Jsem osel.

19:26 – Bezručovy sady

Rázným krokem pochoduji městskou zelení k baroknímu kostelu svatého Michala. Je ukrutné vedro a já si rozepínám vrchní knoflík u košile. Takže teď vypadám jako poutník z kolumbijské telenovely. Zatáčím ke schodům a mračím se tu na počmárané zdi. Naštěstí za moment uvidím lépe pomalované zdi. A stropy. A bude tam chladno!

19:30 – Kostel sv. Michala

Nádhera! Jako první jdu nalevo pro razítko, které tu dává nějaké dítě. No, asi málo snídalo, protože nemá sílu a otisk je nic moc. Ale kdo jsem, abych soudil? Prohlížím si malovaný strop a vyhýbám se lešení po obou stranách vchodu. Nahlížím i do křížové chodby. Plno lidu. Vracím se zpět do hlavní lodě kostela. Dva další poutníci si pochvalují zdejší chládek. „No ale počkej, jak vylezeš ven. To tě pak to dusno praští,“ varuje jeden druhého.

19:33 – Kaple sv. Jana Sarkandra

Hm, nekecal. Tyhle přechody z horka do chladu jsou tak akorát na chřipku. Sarkandrova kaple je malá, je tu vydýcháno a teplo asi jak venku. O to ale krásněji. Povinné razítko doplňuji prohlídkou skřipce dole ve sklepení. U něj řádová sestra vypráví návštěvníkům, zač zde svatořečený Sarkandr trpěl. Zůstal bych a poslouchal s ostatními, ale času moc není. Nahoře vidím, jak si jedna návštěvnice dělá selfie se stropem. Já se zkouším zvěčnit se skřipcem.  Je to tmavé! Nakvašen prchám ven.

19:45 – Kaple Nejsvětější Trojice

V UNESCO památce je narváno. U stolku před vstupem zase razítkují děti. Chudáci štrajchpudlíci. Jsou vysílení a otištěný obrázek Trojice má říz asi jako okurkový salát ze školní jídelny. Dovnitř se letos asi už nedostanu. Sedám na schod a promýšlím, kudy se vydám dál. Další číslo je sv. Mořic, ale sedmnáctce v kapli soukromého gymnázia za Terezskou bránou už blíž asi nebudu. Bortí se mi systém!

19:46 – Švédská ulice

Tak tedy rychle na gympl Německého řádu. Je to zacházka, tudíž nebudu mít čas tam postávat a flirtovat. Cestou mi volá děda, jestli nevím, jakou má e-mailovou adresu. Nevím. „No, tak se mi na to podíváš, jak dojdeš domů,“ uzavírá hovor. S tím, kolik toho mám ještě před sebou, to bude někdy od čtvrtka za týden…

19:53 – Kaple Panny Marie Bolestné v budově gymnázia Německého řádu

Ta rychlost! Vcházím dovnitř, šlapu pár schodů, nervózně klepu na šesti razítky vylepšený pas. Za rohem konečně vidím dva studenty v bílých hávech a černými kříži na ramenou. Jedna z osob v prostěradle je, k mému překvapení, kamarádka z letního tábora. Po vyžádaném tiskátku se mi snaží osvětlit, kam se zde ve škole dá jít. „Nezájem! Nestíhám!“ a s ohnivou čarou za patami se vracím ven.

19:56 – Lafayettova ulice

Kdo ta poutní místa čísloval?! Čtyřiadvacítka je hned u šestnáctky a trojky. Takže zase na Dolní náměstí… Už začínám trochu cítit nohy (únavu, ne odér).

Poutní místo číslo dvacet čtyři je Kaple sester neposkvrněného Početí Panny Marie v Hrnčířské. To je až U Anděla! To jsem si měl vzít lepší boty. Nebo kolo. Nebo rovnou Arabelin prsten.

20:02 - Kaple sester neposkvrněného Početí Panny Marie

Už chápu, proč je tohle poslední zastavení pro dnešní poutníky. Sestry tu mají totiž i velmi příjemnou kavárnu, kde bych asi i zůstal. Tedy kdybych nebyl soutěživý sběrač razítek. To zdejší jsem dostal od sestry za barem i s instrukcemi: „Nešahejte na něj a ani to nezavírejte, otiskává se to! Nechte to chvíli uschnout!“ PLESK! Razítko sester františkánek je černé jak bota. Nalakovaná bota. Do kaple ani nejdu, už je po osmé a já nemám skoro nic! Jen špinavý prst! Jdu na Horní náměstí Purkrabskou s několika dalšími výletníky za kostely.

20:06 – Horní náměstí

Na chvíli sedám u Caesarovy kašny. Nohy za chvíli začnu cítit i nosem, protože boty začínají naříkat. Teď konečně skočím do Mořice, jednoho z nejoblíbenějších svatostánků, a trochu se tam zchladím. Ještěže s sebou nenosím brčko, jinak bych si tam snad lokl svěcené…

20:10 – Opletalova ulice

Slyším varhany až ven. Už běžím!

20:12 – Kostel sv. Mořice

Sedím vzadu na lavici a vydýchávám. Bylo celkem složité se dostat dovnitř. Čekal jsem u venkovní rampy, aby mohli návštěvníci vyjít ven, ale jeden poutník se zastavil ve dveřích a tam s úsměvem čekal na svou partnerku. Kdyby tam takhle u dveří kostela stál ještě chvíli, dost možná by dopadl jako svatý Václav. To vedro mi zatemňuje mysl. Rozhodl jsem se, že odsud vypadnu, až skončí ta krásná skladba na varhany. Po jedenácti vteřinách končí a s ní i můj odpočinek. Unaveně beru razítko a vrhám se do výhně ven.

20:16 – U Koruny

Je čas přiznat si, že dnes všechny kostely opravdu nestihnu. Nemám teleport, a tak výlet na Svatý Kopeček, do Hejčína, anebo na Novou ulici se odkládá na neurčito. Spíše na nikdy. Snad jen ten černovírský kališnický kostelík bych mohl poctít návštěvou. Ale tam se podle informací končí v deset! Tenhle poutnický život je jen samý spěch, stres a žízeň. Kdyby tak v nějaké kapli čepovali…

20:18 – Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie (dominikánský)

Tahle štace nebyla naštěstí daleko! Vlastně hned za rohem u Žerotína. Ale pivo nečepují. Ani blbou sodovku nemají. Kdybych nebyl tak vyprahlý, přidal bych se ke sborovému zpěvu. … Vlastně ne. Neznám slova. Ale zpívá jim to hezky. Skoro jako v Sám doma. Beru razítko na číslo sedm a vymýšlím, kam nasměruji své kroky potom.

20:20 – Studentská ulice

Ach jo! Zacházka k Husovu sboru. Vždyť to je skoro na Andráku! No nic, hned potom si někam na pití skočím, jinak se zblázním, vyschnu a vrhnu se k ušlapání pod dav ostatních poutníků.

20:24 – Husův sbor

Vidina studeného moku mě naplnila novým elánem, jsem jako vítr hurikán. Uvnitř jsem stihl smyčcový kvartet, který bych si poslechl. Chvíli si podupávám, ale ono vážně není dost času. Razítko číslo 18 mi ledabyle otiskne mladá slečna: „A pak můžete jít dolů do kolumbária.“ Nerozumím, neznám. Ptám se, kudy se tam přesně jde a je mi laskavě ukázáno, že venkem.

Kolumbárium je mystické místo plné uren ve schránkách kolem. Uprostřed velké místnosti dlí malý strom ověnčený svícemi. Paní se jmenovkou návštěvníkům vysvětluje, kde to jsme, a dodává: „Je to takové bezpečné a důstojné místo posledního odpočinku. Vandalové se sem nedostanou.“ Připadá mi, že při zmínce o „vandalech“ se dívá na mě. Já ale nemůžu za to, že vypadám jako někdo, kdo by pro půllitr utopil košík koťat.

20:36 – U galerie Moritz

Zacházku ke kališníkům jsem sfoukl celkem rychle a teď je čas na odměnu. Nečepují někde pivo Poutník?

20:45 – Univerzitní ulice

Před Konviktem, kam bych měl jít do kaple Božího těla, zatáčím do hospody. Jen na jedno! A ještě k tomu je to pivo Klášter, tak to je vyloženě znamení. Hrají mi tu U2. Spíš by se ale hodili R.E.M. – Losing my religion, protože zvažuji další pivo. Ale to by asi nedopadlo dobře. Musím být pevný v zásadách! Do kaple!

20:51 – Kaple Božího těla

Tři lidi u razítek se o mě málem poprali. Je o mne neuvěřitelný zájem! Asi sem moc poutníků nechodí. Nejspíš proto, že to tu nevypadá jako v kapli. Vypadá to tu kvůli řadám sedaček jako v kině.

20:56 – Lomená galerie

Jdu směrem k Marii Sněžné a cítím sladkou vůni! To vždycky v kostele dělají palačinky? O tohle celý život přicházím? Prokletí rodin neznabohů vyplouvá na povrch!

20:59 – Kostel Panny Marie Sněžné

Palačinky dělají ve stánku před kostelem, takže kletba neexistuje. Zatím. Kostel je I.M.P.O.Z.A.N.T.N.Í. Celá Noc kostelů by nestačila, abych si prohlédnul jen tento. A vlastně kterýkoli jiný. Vyžaduji razítko a prchám dál, jinak bych tam strávil mládí.

21:01 – U kašny Tritónů

To je už devět?! Jak to asi stihnu? V Černovíře je Sbor Prokopa Holého jen do dvaadvaceti hodin. A já mám před tím stihnout ještě sedm kostelů. Tak to jsem teda zvědavý…

21:05 – Modlitebna Církve bratrské

V Mariánské ulici blízko pošty na chvíli sedím v zahradě modlitebny. Děvče mi otisklo do pasu razítko a dokonce jsem dostal i sirky Noc kostelů! To budu ve škole za frajera! Z okna tu hrají Let it be od Beatles. Johne, Paule, Georgi, Ringo, já to být nenechám!

21:10 – Kaple Božího milosrdenství – Caritas

U rektorátu univerzity má sídlo Vyšší odborná škola sociální. V kapli nám ukazují fotografie z míst, kde pomáhají. Trochu mě zamrzí pomyšlení na to, že si stěžuji na to, že nestihnu razítko na Kopečku, když na Haiti měli tak brutální zemětřesení. Do pasu mi zase tisklo malé děvče. Překvapivě silně! Ta holka by mohla boxovat!

21:14 – Wurmova ulice

Nějak se setmělo. Pěkně blbě se mi píšou poznámky.

21:17 Arcibiskupský palác

Je mi líto, ale do kaple se nepodívám. A to za tři minuty začíná prohlídka! Jen tady pár chvil stojím a tvářím se důležitě při zapisování těchto slov. Nikoho nezajímám, všichni se dívají po zdech a stropech. Jsou lepšími poutníky než já. Ale já mám víc razítek, takže je to remíza.

21:22 – Václavské náměstí

Dle mého je olomoucký Václavák rozhodně hezčí než ten pražský. Ačkoli revoluce by se tady nedělaly úplně dobře. Je tu přehršel lidí a dokonce je tu pro nás stánek s kávou. Na kterou je trochu vedro. Lavičky s výhledem na dóm okupovali muži se skelnými pohledy a narvanými igelitkami. Snažil se je zburcovat nějaký opilý spoluobčan, že by měli obrážet kostely. Zeď jejich nezájmu byla však příliš vysoká.

21:27 – Kaple svaté Anny

Nemají razítko! Co to sakra! Jdu pryč!

21:28 – Katedrála svatého Václava

Aha! Tady dostávám razítko i za předchozí kapli. Jeptišky s tiskátky mě chválí, že jsem toho už hodně stihl a že jsem šikovný. Konečně uznání! Šťastný si oddechnu a prohlížím si vysoký strop. Ale ne moc dlouho! Za třicet dva minut mi zavřou kostel v Černovíře a radost bude ztracena.

21:35 – Komenského ulice

Rychlostí dobře nakopnuté kočky kráčím k Bristolu. Zbývají mi už jen tři štace! Cestou jsem potkal kamaráda. Chlubím se mu obstojně zaplněným Poutnickým pasem. Uznale pokyvuje a chce po mě taky takovou brožurku, ale místo kostelů tam mají být hospody. Nemám. Zklamaně odchází.

21:41 – Kostel Českobratrské církve evangelické

Na břehu Moravy v Husově ulici dlí šedý kostel a říct o něm mohu jen to, že jsem si tam vyzvedl razítko. Místní pořadatel mi nadšeně říká, kde co uvidím, ale já vážně nemám čas. Ukazuju na potištěnou stránku v pasu a on se jen směje. Letím k pravoslavným!

21:45 – Pravoslavný chrám Svatého Gorazda

Kdybych se rouhal, řekl bych: „Proboha to jsou nervy!“ Snažím se zachytit co nejvíce dojmů za mou minutovou návštěvu: červený koberec jak v Cannes uprostřed, na zdech a oknech ikony, ve vzduchu vůně vonných tyčinek. Víc vstřebat nezvládám. Jak to asi za čtvrt hodiny stihnu?!

 21:54 – Autobus č. 21

Asi polovina středověkých poutníků by mě odsoudila, že podvádím, když to neobejdu všechno pěkně po svých. Druhá polovina by nejspíš hledala na zemi své brady po tom, co by viděla autobus. Mám spočítané, že když vystoupím na zastávce Jablonského, stihnu přiběhnout do posledního kostela přesně 21:59. Nenápadně se protahuji a rozcvičuji před finišem. Vystupuju!

21:58 – Jablonského ulice

Jsem osel! Kdybych jel o zastávku dál, dojdu do cíle jako pán! Takhle musím sprintovat jako olympijská naděje!

22:00 – Sbor Prokopa Holého

Ano! Jsem tady! Potím se jak u maturity, nohy mám na vyhození, ale jsem tady! Jednadvacáté razítko přijímám s němým díkem, protože nemůžu mluvit. Jedna z pořadatelek se ke mně nahýbá a ptá se, jestli o kostelu chci něco vědět! Samozřejmě! Konečně se dozvím i něco jiného než techniku razítkování! „Byl jste tu někdy?“ ptá se mě. „Právě že ne. A to bydlím za rohem,“ říkám popravdě. Vypráví mi o lavicích ze čtyřicátých let, které přetrvaly ničivou povodeň ze sedmadevadesátého („O té vám ale ani nemusím povídat, že?“), o sochách Cyrila, Metoděje, Jana Husa a Prokopa Holého a také o tom, že místní farář se snaží přes Noc kostelů tento svatostánek lidem více přiblížit. Za výklad děkuji a vítězným krokem odcházím. Jednadvacet razítek! Řekněte mi upřímně, kdo z vás to má?

A za rok půjdu znova. Tentokrát se ale na ty kostely pořádně podívám. Klidně jen třeba na pět nebo šest. Ale pořádně. Ne slepé chytání razítek. Olomoucké svatostánky si zaslouží pozornost.

22:30 – Doma v posteli

Ale ne! Příští rok je chytnu všechny! 

Začal jsem na červeném "A" a skončil na "fialovém "l", které je tak daleko na sever od fialového "j", že na mapě ani vidět není.

Pán Situace

P.S. No a kdybyste chtěli světu ukázat, že máte nadprůměrný vkus, můžete se stát fanouškem FB stránky Pána Situace.