Čičiny

Když jsem byl ještě blonďáček předškolního věku, měli jsme na dvorku kocoura Mourka. Mourek bylo zvířátko, který děsilo nejhorší sny ostatních zvířátek (včetně šilhavých zmijí a raptorů s bazukama). Měl jen jedno oko, za uchem měl díru jak do řiti a syčel tak, že se babičce na hajzlu otvírala Tajemná komnata. Bál jsem se ho víc než Dády Patrasový měnící se v deštník (to je moje autentická noční můra z té doby). Jedna z dalších děsivých věci na něm byla ta, že jsem ho nikdy neviděl jíst. Později mi došlo, že Mourek nepotřeboval žádnej Whiskas. Mourek se živil mým strachem. Pokaždé, když jsem si jako malý špunt sedl na dvorku na plastovou židli, ten jednovokej požírač duší mi okamžitě skočil na klín a syčením mě nutil, abych ho hladil. Kdykoli jsem chtěl vstát, zaťal mi drápy přes směšný devadesátkový kraťásky do stehen, a já tak nemohl z řevem prchnout do lesů. Kdokoli se tehdy podíval z okna kuchyně na dvorek viděl mě zezadu, jak prkenně sedím a automaticky hladím prašivou kočku. Čtyři. Kurva. Hodiny. V. Kuse. Posranej strachy a pochcanej... no... močí. Čtyři hodiny jsem byl rukojmí Satanova velvyslance na Zemi a ten mě rozhodně nepustil jít pokropit angrešty.

Ač zatížen touto zkušeností, souhlasil jsem, když Paní Situace v powerpointové prezentaci vysvětlovala, proč potřebujeme doma kočičky. Tak moc Paní Situace miluju. Měla jasnou představu, jaká to bude rasa a dokonce trvala na tom, že je za svoje peníze koupí (jedna taková kastrovaná číča stojí jak dovolená v Egyptě). A tak máme doma dvě mainské mývalí kočky. Jaye a Daisy. Ale než k nám připutoval mladý pán Gatsby, měl jsem nejednu obavu.

Jedna obava bylo již zmíněný PTSD po Mourkovi. Další byla fakt, že jsem se vždy považoval spíš za dog person. Přesněji dachshund person. Zbožňuji jezevčíky! Vypadají, jako kdyby je designovali podle obrázku psa, kterej nakreslilo dítě v mateřské školce. Takový to dítě, který dokreslí obrázek a pak ukousne špičku voskovky, vyplivne ten hnus a zkusí žlutou, jestli chutná líp. Jezevčíci jsou srandovní, trochu nemehla a (alespoň podle mých zkušeností) se nedokážou naučit ani svoje jméno natož nějaký "Sedni!" nebo "Dej prat barevný!". 

Mainský mývalí kočky jsou na pohled něco naprosto jinýho než jezevčíci. Ti salámoví psíci vypadaj trhle a srandovně, maiňáci jsou... impozantní. Jsou tím největším kočičím plemenem (některá hovada můžou vážit až 12 kilo!) a na všech fotkách se tváří jako vládce prosperujícího císařství nebo jako Tommy Lee Jones. To byla má třetí obava! Co doma s takovým zvířetem, kterýmu budu muset vykat a prosit o prominutí, kdykoli si tajně odběhnu do koupelny potichu prdnout?

Jay k nám přišel před prvními covidovými Vánoci a všechny moje obavy vzal, vložil vedle svých hoven a umně je zahrabal do kočkolitu. Není to vůbec žádná kočka z pekel jako byl M....k (už jsem jeho jméno napsal hodněkrát a nerad bych ho vyvolal). V trdlovství je to je jedna ku jedné jezevčík (nesčetněkrát spadl z baru, protože se protahuje jak hotntot, zpívá si ve vaně a v herním zápalu pro něj není žádnej problém naprat to do zdi jak Batman v tumbleru). A jeho impozantnost? Ano umí se fotit, to vypadá jako Viktoriino tajemství. Avšak když si myslí, že se nikdo nedívá, leží v poloze "nekdo mě zrovna vysmrknul" a tváří se jako bedna veverek. 

Není to zrovna nejmazlivější kočička na světě, ale pokud je člověk dost rychlej a umí ho chytnout, Jay se mu nevysmekne a nechá se tulit, až dokonce začne vrnět jak ukrajinskej traktor, kterej za sebou táhne na sběrnejch surovin Z-truck. Protože k nám kocourek přišel, když byl covid, není moc zvyklej na návštěvy, a tak se bojí cizích lidí. Jakmile u nás někdo zazvoní, Jay neslyšně zamumlá "dopiče" a jako užovka se provlní těsně u země do ložnice. Tam vleze Káje do nočního stolku, kde se snaží tvářit jako vibrátor.

Občas se stane, že se dobluje jak šakal, protože má plnej báchor chlupů. Párkrát do roka má průjem, což je doslova na hovno, ale když toho trdloša máte tak rádi jako my, utírání sraček z té nejchlupatější řitě je problém mikroskopickýho významu. 

Rok po Jayovi (kolem loňskejch Vánoc) se rozrostla naše domácnost o posledního člena: Daisy. Původně se jmenovala Irma, což je jméno, který doma užíváme pro něco zcela jiného (fanoušci IT crowd vědí). Daisy je mainská mývalí kočičí slečna a je to úplně nejvíc nejlepší zvířátko. Má všechny Jayovy dobrý vlastnosti a k tomu navíc se ráda mazlí, miluje hraní si  sprovázkem a nevadí jí cizí lidi. Jen teda když se vysere, načichne jí tím hovinem kožíšek a smrdí jako týden mrtvej tchoř rozkládající se na letním slunci. Ale když toho trdloša máte tak rádi...

Mohl bych tady psát ještě bambiliony odstavců o tom, jak moc je zbožňuju, jakou mi s nima Paní Situace udělala radost a jak je mi po nich smutno, když jsem někde za kopcama nebo jen v Albertu pro plátkový sýr ementálového typu. Ale nikdy by to ani zdaleka nepopsalo, jak jsem tady se všema mýma čičinama (Jayem, Daisy i Paní Situace) šťastnej. Přes všechny moje obavy, jsem se nakonec stal cat person. Nebo spíš "Jaisy" person.

Tenhle blog může působit jako příklad toho, že když máte z něčeho obavy a vaše milovaná osoba vám stojí za to obavy překonat, jděte do toho a dopadne to skvěle.

O tom to ale není.

Celou tuhle věc jsem psal jen proto, že naše čičiny miluju víc než hořící deštník s ksichtem Dády Patrasové. A chtěl jsem to někomu říct. 

(Foto: Paní Situace)