Bez žlučníku

Byl jsem sám ve svým novým pokoji. Hladovej, žíznivej, napnutej a utahanej. Až o několik dní později jsem se podíval, jak vlastně vypadá taková laparoskopická operace, při které vám vemou žlučník a hodí ho nejhodnějšímu psovi do granulí. Kdybych video operace viděl tehdy, asi bych při čekání hnedka neusnul. Probudila mě (ani nevím, za jak dlouho) sestřička s tím, že mi musí instalovat kanylu. Nevěděl jsem, co to je, ale působila dojmem, že ví, co tropí. "Táák, a je to," ozvalo se zpod roušky. Mrkl jsem na svou levou ruku a tam se skvěla krásná zástrčka, kam mi později plugovali kapačky a kudma mi poslali sleepy time léky na anestezii. Hezky jsem poděkoval a dál čekal. Sestřička přišla ještě několikrát s tím, jestli něco nepotřebuju a že můj termín operace je stále zahalen tajemstvím. Zatím mi aspoň přišla od nemocnice SMS, že můj PCR test dopadl dobře a že nejsem špinavej koviďák. Furt nic. Hlad a žízeň byly fakt otravný a nedokázal jsem se soustředit ani na Shazama, ani na jiný komiksy, který mi ještě před usnutím (i s dalšíma nezbytnostma) donesla moje milovaná Paní Situace. Paní Situace! Co ta teď asi dělá? Připojil jsem se na wifi a s mou milou jsme si videohovorovali. Mluvili jsme sladké nesmysly jak Méďa Béďa, uvažovali, kdy mě asi tak budou kuchat, a -

Rychle se otevřely dveře. Dovnitř nakráčely dvě sestry. "Tak Pane Situace, jde se na to!" pravila jedna z nich a spolu s kolegyní mi začaly vyhrnovat nohavice zapůjčenýho pyžama ke kolenům. "Cože? Už?" vykoktal jsem. Do videohovoru jsem zamával své milé a přerušil spojení. "No ano, jdete na sál," pravila zase ta samá sestra. Obě dvě mi teď chytly každá jednu nohu a začala mi ji rychle ovinovat pruhem plátna jak Odula tím pavoučím bordelem Froda v Cirith Ungol. Jak jsem měl nohy hezky zavázaný, vypojili mi postel z elektriky a vezly mě na chodbu. V porovnání s tím nekonečným čekáním předtím se teď dělo všechno strašně rychle. Jedny dveře, druhý dveře, výtah, delší chodba, zatáčka, kratší chodba... A pak už jsme asi byli v nějaké přípravné místnosti, kde byl chirurg (aspoň myslím). "Přelezte si sem, prosím," ukázal na o dost míň hezkou postel, která připomínala spíš vozík, na kterým ve školce vozila zlá paní z kuchyně červenou řepu. Doktora jsem uposlechl, neboť se netvářil úplně vesele a jistě měl někde nůž. Pak mě na řepovým vozíku zavezl na sál, odkud si pamatuju, že hrála hudba a nade mnou svítilo mnoho světel. "Dobrý den, já jsem XY, anesteziologická sestra, a společně s paní doktorkou YX vás přivedeme do umělého spánku," ozvalo se mi za hlavou. taky jsem pozdravil a potvrdil, že už mi bylo předtím prozrazeno, jak moje uspání bude probíhat. A taky že jo. Do mojí epesní nový kanyly píchli nějaký hajaja a zatímco sestra ještě něco říkala, já vnímal akorát jemnej tlak ve spáncích, když v tom najednou...

... "Pane Situace, slyšíte mě?" Slyšel jsem. Přišlo mi, že můj mimo stav trval jen deset sekund, ale hrála už jiná hudba, doktor a doktorka se popracovně protahovali a hlavně mi z boku břicha trčelo něco, s čím jsem tam rozhodně nepřišel - muselo být už hotovo. Jak mě zavezli na pokoj? Jel jsem tam rovnou? Nebo mě nechali někde dospat? Nevím ani hovno. Pamatuju si až to, jak ležím v pokoji zbitej jak formelín a píšu zprávu domů, že jsem po operaci. Víc jsem až do rána nedokázal. Pouze jsem poděkoval sestřičce za každou novou kapačku, za to když mi dala napít čaje a v neposlední řadě taky za to, že mi ukázala, kde u postele mám uloženýho bažanta na chcaní. A taky mě někdy v noci navštívila doktorka, která mě zbavila žlučníku. Taky se mě zeptala, jak mi je, a pak uznale prohlásila, že "ten zánět teda byl". Ale žádnej diplom jsem nedostal, tudíž jsem se s ním asi nedostal do top 5 největších hnusů, co kdy někomu vytáhli z pajšlu.

Ráno jsem se probudil zpocenej jak pistáciová košile po valčíku v tanečních. Údajně jsem měl i takovou barvu. Cítil jsem se tak slabej, že natáhnutí se pro skleničku s čajem byl pro mě výkon hodnej čtvrtýho místa okresního atletického přeboru (takže velkej). Jak jsem čaj položil, do pokoje se vřítily sestry a ošetřovatelky. Jedna ze mě sundala peřinu, druhá si ke mně stoupla a spustila: "Jak vám je? Chodit můžete? Co bude potřeba převlíct?" Než jsem stačil byť jen začít světáckým "Inu...", již mi ukazovali, jak mám vstát z postele.

Vstát z postele! Posrali se tady všichni? Vždyť je to jenom chvíle, co mi pupkem vytáhli orgán z báchoru! To si myslíte, že se hned dokážu zvednout jak průměrný IQ ve sněmovně, když Volný s Bojkem odejdou hrát pogy na hajzl?

Byl jsem ještě furt dost zpomalenej, takže než jsem dokázal něco z výše uvedenýho vyslovit už mě vedli do koupelny. Chodit teda asi můžu, pomyslel jsem si. Cestou mi sundali vrch pyžama a dren, kterej mi trčel z boku, mi strčili za gumu pyžamovýho spodku, asi abych si na něj nesed. "Tak, vodou se umejte akorát v podpaží, na obličeji a krku, aby se vám nenamočily rány," pravila sestra, než za mnou přivřela dveře. Seděl jsem na židli před umyvadlem a zrcadlem a chvíli si sebe prohlížel. Děr ve mně moc nebylo, ale v ksichtě jsem vypadal Stalingrad v Nepříteli před branami. Umyl jsem se, jak řekli. Opatrně jsem si vyčistil zuby. A už jsem se zvedal. "A co čurat? Zvládnete?" ozvalo se zpoza dveří. "Zkusím," zaskřehotal jsem a sunul se k míse. Musel jsem se levačkou držet madla, neboť údajně hrozilo nebezpečí, že se mi zamotá šiška a mě najde ošetřovatelka na dlažbě s Johnsonem v ruce v rychle se rozšiřující kaluži moči. Tak jsem se držel, dren se houpal vedle mě a asi patnáct hodin jsem tam tak čekal, než něco půjde ven. Sestřiččino "Uuuuuž?" mi věru moc nepomáhalo, ale nakonec se přeci jen zadařilo a já mohl po umytí ruk triumfálně vyjít z koupelky jako pilot stíhačky po vítězným souboji o nebe nad vlastí. 

Jen jsem si lehl zpátky do čerstvě povlečený betle, přišla doktorka. Pozdravila, zeptala se, jak mi je a zda to bolí, pak mi prohmatala vanu a šla do prdele. Trvalo to asi osm vteřin a mně to zcela vyhovovalo. Následovala snídaně (kterou jsem hezky beze zbytku sežral) a po ní vizita. To přišla ta stejná doktorka, další doktor a asi hlavní sestra. Zeptali se mě na úplně to samý, udělali to totožný a zaměnitelně s dřívější návštěvou samotné doktorky vysmahli za osm sekund. 

Není lehký psát o tom, co se dělo v nemocnici dál. Ne že by tam byla dramata jak v Růžový zahradě, spíš naopak. Neděje se nic zajímavýho a abych řekl pravdu, hodně mi dny splývají. Z druhého dne po operaci (celkem třetí v nemocnici) si pamatuju jistě jen to, že mě konečně po týdnu opustila zlá kmotřička Zácpa. Jo a ten večer hrála Slavia v Liecesteru a já to neviděl celý, protože komentátor Bosák po prvním gólu řekl nějakej frk s Jů a Hele a já se zasmál a strašně mě z toho zabolel břich a já to teda radši vypl a usnul.

Den poté nastala už větší změna. Dostal jsem na pokoj souseda. Byl jím šedesátník (říkejme mu třeba Milan) někde od Zábřeha, kterej byl chudák po operaci, díky níž se měl vypořádat s rakovinou konečníku. "Nemám prdel," svěřil se mi asi ve třetí větě, která překonala toho půl druhýho metru mezi našema postelema. Pak mi vyprávěl o svejch synech. Jen jedinkrát ho vyrušilo takový divný zabublání, který vyloudila jedna z hadiček, která z něj vedla. "To nedělám naschvál," upozornil mě Milan a doplnil to nabídkou: "Můžeš mi říkat Bublající potůček." Což bylo natolik divný, až to bylo vtipný. Zasmál jsem se a strašně mě z toho zabolel břich a musel jsem si lehnout jinak a to už jsem Milana trochu blbě slyšel a on za chvíli přestal mluvit a já vlastně ani nemluvil do tý doby a radši jsem zkusil spát.

Další den Milana všechno bolelo, tak už nemluvil a jen bublal. S politováním jsem zjistil, že ta hnusná nemoc, která ho do nemocnice dostala, celkem dost smrdí. Ale překonal jsem to a Milanovi pomáhal, jak to jen šlo. Podával jsem mu mobil z nabíječky, otvíral okno, když chtěl, a dolíval jsem mu čaj. U posledního dobrýho skutku jsem se dopracoval ke zjištění, že to nebyl Milan, kdo smrděl, nýbrž jeho sladkej čaj. Jo a tenhle den (pátek) mi taky vyndali ten otravnej dren! Měl jsem radost, že má jít ven, protože je to pěkně škaredej doplněk, kterej s sebou furt vláčíte jak ošklivý vzpomínky na ty trapný hadry, co jste nosili na střední škole. Osmivteřinová doktorka v ten pátek přišla a pravila: Tak Pane Situace, teď to trochu zatáhne a není to moc příjemné." Je osvěžující, když jednou za čas slyšíte pravdu. Bylo to příjemný asi tak, jako když jdete po kraji chodníku a nedáváte moc pozor. Najednou šlápnete do prázdna a na malej moment si vaše blbá hlava myslí, že padá někam do kráteru. V úleku došlápnete na zem, avšak natolik blbě, že kotník se dostane do úhlu, jakej by se ve slušný společnosti nikdy neměl stát. Takže jste nakonec zdánlivě v pořádku, ale bolest těla doplňuje pořád ještě ten divnej úlek z kroku do neznáma. Snad jsem dokázal popsat, jak moc je na hovno, když z vás vytáhnou hadicu stejně, jako se startuje motorová pila.

Další den jsem si ještě pro jistotu poležel ve špitálu a v pak už byla neděle, kdy si pro mě přijela milovaná Paní Situace. Odvezla mě dom a já vyšlapal ty pochcaný čtyři patra a pak si lehl na gauč a z čiré nudy sepsal post na blog o tom, jak mi zjistili zánět žlučníku, a jako idiot se zeptal, zda by někdo chtěl pokračování, a asi dvě osoby napsaly že jo a já byl tak zavázán tomu, že to musím dopsat, a moc mi to (jak je vidět) nešlo, a tak jsem se s tím trápil, až mě z toho rozbolel břich a tak jsem to rychle utnul a posílám na blog a jdu spat.

P. S. Kdybyste někdo měl nějakej top recept na jídlo, který může žrát i člověk se žlučníkovou dietou, prosím sdílejte. Za pár chvil se dostanem ke krupicový kaši a to snad tady nikdo nechcem...