Žlučník

"Tak co vám je?" zeptal se otráveně mladej kluk za sklem příjmový budky na urgentu olomoucký nemocnice. Byl jsem vsedě předkloněnej a svíral svý břicho, který bolelo jako představa Blatnýho u maturity. "Bolest břicha, trvá už pět dní. Dnes jsem byl u obvodní doktorky, mysleli jsme že jsou to akorát svaly ze cvičení. Ale zhoršilo se to, bolí to i pod něma a už se to moc nedá vydržet," zasípal jsem za neustálýho kolíbání sem tam v židli. Maník si mě ani neprohlíd a zeptal se: "Na škály od jedné do deseti, jak velká je to bolest? Deset je nejvyšší." Ač jsem tenhle dotaz měl čekat, připravenej jsem nebyl. Co já do prdele vim? V životě mě toho moc nebolelo, ale tohle je určitě v Top10 "Já-se-snad-už-poseru" hitparády bolístek. "Asi... sedm?" odhadl jsem. Teď už se na mě podíval: "Kdyby vás to bolelo na sedmičku, tak byste už dávno skočil z okna. Když jste to vydržel pět dní, tak to nebude tak hrozný, že? Bude to tak čtyřka," vysvětlil mi přezíravě. Malinkej moment jsem přemýšlel, zda bych zvládl proskočit to sklo a udělat mu něco natolik zvrácenýho, že bych u něj viděl bolest číslo sedm (a víc) na vlastní oči. Ale moje trapná čyřka byla silnější. Držel jsem hubu, příkývl a dovedl tak tu bizarní situaci ke zdárnýmu konci v podobě festivalovýho pásku na ruce. Na něm bylo mý jméno a zelenej pruh, kterej značí ne úplně akutní případy - zkrátka ty "kdybyste-měl-doktore-někdy-příští-měsíc-cestu-kolem" případy.

Zbytek z těch asi čtyř hodin na urgentu jsem trávil hlavně čekáním mezi vyšetřeníma. Ale pomocí doktorova prstu v mý řiti a ultrazvuku jsme se dobrali toho, že mám zánět na žlučníku. Dostal jsem injekci proti bolesti (do toho samýho zadku, kde jsem už ten večer měl návštěvu) a recept na antibiotika. K tomu i pozvánku na osm hodin ráno na kontrolu. Šťasten přešťasten jsem poděkoval a s Paní Situace, kterážto mi oporou byla, jsme konečně mohli domů, kde jsem se poprvé po několika dnech vyspal.

Další ráno jsem byl v dobrým rozmaru. Čas získanej absencí snídaně (měl jsem dorazit lačnej) jsem věnoval sprchování, výběru šatů a komiksu pro dlouhou chvíli v čekárně. A pak jsem si už vykračoval jako princ chocdníku na autobus směr špitál. Injekce z minulé noci zabrala dokonale, furt mě nic nebolelo. Jen teda když jsem věděl, že mám něco se žlučníkem (pan doktor na urgentu říkal, že tam mám nějaký kameny a že se mu to nelíbí), trochu jsem ho cítil, ale nic kvůli čemu bych sedmičkově skákal z okna (ten mamrd na urgentu mi fakt hnul žlučí... oh wait).

V nemocnici jsem všechno hezky našel, protože umím číst a poznávat šipky, a hned jsem tak stál v čekárně u vyšetřoven na Chirurgii 1. Netrvalo dlouho a mý jméno vyvolala sestra, vešel jsem a odvyprávěl svůj bolavej příběh. Paní doktorka zaujatě poslouchala, načež mi vzali krev na následnej krevní obraz (odběr na urgentu byl údajně "divokej"), a já tak měl aspoň rozpíchaný obě ruce jak nádražní smažka. Měl jsem se do čekárny vrátit za dvě hodiny, až se obraz vrátí a pak se bude vědět. "Zatím ale nic moc nejezte, jen něco fakt malýho k těm antibiotikám," pravila lékařka. Koupil jsem si tak máslovej croissant a jeho polovinou jsem zajedl obří tabletku. Následně jsem se zašil někde až u nemocniční kaple, kde jsem vytáhl duševní potravu s názvem Shazam! Monstrózní společenství zla. Už za hodinu a půl mě od příběhu pro děti ze školky vytrhla doktorka, která na mě náhodou narazila. Obraz je už hotovej a mám jít za ní. To bych kruci řek že na mě narazila náhodou, byl jsem na hony vzdálen její vyšetřovně. Wrong! Ukázalo se, že můj squat u kaple a její čekárnu oddělují jen jedny skleněný dveře, který jsem obešel nesmyslně dlouhou cestou. Byl jsem tím pádem dezorientovanej jak Babiš nad slepou mapou Česka, když tu na mě ona doktorka vybalila:

"Podle krevního obrazu je ten zánět žlučníku horší než včera, Máme tady teda dvě možnosti, buď žlučník vyoperovat nebo to léčit antibiotiky s tím, že zánět se bude vracet."

Dezorientovanej jsem už nebyl, ale zaskočenej? Ohromně. O zánětu žlučníku jsem si předtím něco přeečetl a věděl jsem, že se ten orgán může i celej odjebat odtialto. I přesto jsem se jako úplný imbecil zeptal: "Žlučník asi není úplně nutnej k životu, co?" (Co když nemocnice chytají takový kretény, kteří si nechaj vyoperovat cokoli, co jim doktor řekne, a z kuže těchto kreténů se šijou exkluzivní obaly na karty do Kauflandu a do Penny?) Ač měla roušku, šlo poznat, že se usmála. "Ne, není potřeba. Vlastně to není vůbec neobvyklá operace," pravila. 

Víte, já nikdy operovanej nebyl. A ač se o laparoskopii žlučníku říká, že ji prej v nemocnici dělaj na vrátnici, jak je to v pohodě, já teda v pohodě nebyl. Doktorka měla furt otazníky v očích, chvíli jsme se ještě bavili, až jsem nakonec vybral: operace. Přece kurva nebudu ve střehu celej život, až mě zas chytne břicho do takovýho ohňa, že by se člověk potrojčil (poblil, posral a pochcal najednou)! Doktorka následně zavolala na chiru, jestli by mě vzali už ten den. "Tak prej jo," řekla a položila telefon.

A rychlej sešup pokračoval průjmovou rychlostí. Poslali mě zatím na menší sidequesty. Nejdřív na předoperační vyšetření obohacený o PCR test, u nějž mi strčili takovou tu tenkou štětku, kterou se vymývají kovový brčka, do rypáku. Test měl bejt ale hotovej až za dýl, nachystali tak pro mě na chiře samostatnej pokoj, kde by se počkalo, zda nejsem coviďák olezlej a musim být izolovanej. Následně jsem šel na anesteziologii, kde mi hodnej pan doktor vysvětlil, jak mě uspí a dokonce i poberou. No a pak jsem akorát podepsal víc papírů než na hypotéku a už mě doktorka zavedla k výtahu. S přáním hodně štěstí mě poslala do šestýho patra, pak doprava a zazvonit. S každým patrem se na škále jedna až deset zvyšovala moje nervozita. V šestým patře se nezastavila, nýbrž pokračovala až tam, odkud se s rozběhem skáče z okna. 

(Baví to někoho? Mám to dopsat? Dik)

Pán Cholecystitidy