Ó, ty vlny vzteku, který cítím proudit mým krevním řečištěm! Asi je to létem a s ním souvisejícím vedrem, proč začínám být ohromně nasranej z takových maličkostí. Jsem jen jednu patálii s gama zářením daleko od toho, abych zezelenal, vše kolem sebe rozmlátil a točily se o mně špatný filmy.
Před chvílí jsem dodělal noviny a abych tady jen nečuměl jak ruka z rakve, jal jsem se v kuchyni udělat dobrej skutek: vypeckovat zbytek melounu na zítřejší ranní smoothie. Já vím, já vím. Vypadá to, že jsem šel hněvu naproti, protože zbavit meloun pecek je činnost tuze zprdele. Zvlášť u takovýho exempláře, kterej nám dovezla Kájina maminka. Je moc hodná, že nám ho dovezla, bez ironie jí jsem vděčnej. Jen by se příště mohla podívat na zemi původu, aby tam nebylo "SKLIZENO V KOTELNĚ PEKLA" jako v tomhle případě. No nicméně, já už počítal s tím, že tohle nebude peckování melounu, nýbrž vymelounování pecek. Byl jsem předpřipraven.
Zhluboka jsem dýchal a pečlivě, trpělivě jsem se v tom lepivým růžovým bahně hrabal jak barista v cibetčích sračkách. "Kája bude ráda", "Budeš to mět hotový dneska, a budeš tak moct dýl spat", "Můžeš o sobě říkat, že nejseš zasraná líná hnida", opakoval jsem si v duchu mantry a nakrájenejch trojúhelníků melounu z povrchu umělohmotnýho prkýnka ubývalo. Odhaduju, že mi to trvalo dvě šestinedělí, ale bylo hotovo. Krabičku s nakrájenejma cuckama melounu jsem zavřel a vložil do lednice, okrájený zbytky se zkurvenejma černejma peckama, jejichž počet odhaduju na 666 krát deset na dvaačtyřicátou, jsem odevzdal do koša. A teď už jen zbývalo uklidit po době pracovní plochu a náčiní. Kudlou jsem nakrmil dřez, ladným obloukem jsem přidal lžičku a zhluboka se nadechl.
Zítra budeme mět čtvrtý smoothie z toho zasranýho melounu. Při zpracování předchozích tří čtvrtek se mi vždy povedlo nepozorovaně vylít tu sladkou vodu na podlahu kuchyně. Přišel jsem na to vždycky až druhej den, když se mi k onomu politýmu místu přilepila bačkůrka. To se ale dnes nestane. Not today, Satan, not today! Ono prkýnko máme z IKEA, je ohebný, aby se z něho hezky sypaly nakrájený kusy zeleniny, ovoce a rukou do hrnce. Čapl jsem prkýnko za delší strany a stejně rychle, jako náš pan prezident mládne, jsem postupoval blíž a blíž metr vzdálenému dřezu. Pomaličku, pomaličku. Ta pochcaná šťáva se ale na ploše prkýnka pohyboval hrozně rychle. Tu k tomuto okraji, tu sem! "Kurvadrát", zhodnotil jsem průběh manévru a vyrovnával jsem plochu. Na pikosekundu jsem zkontroloval, zda se přenášeným předmětem neblížím odkapávači, kterej mě mohl vychýlit někam ke sporáku. Rychle vracím zrak a hledám, k jakýmu okraji se blíží lepkavá srajda. Ani k jednomu!
Protože se mi ta kunda zpocená zatím stejně rychle, jako náš pan prezident stárne, vylila na zem a já to, por lásku boží, rozetřel bačkůrkou! Zakňučel jsem všechny nadávky, který znám, jebl jsem s tím gumovým prknem do dřezu, vzal hadr, utřel to dopuštění a šel se sem z toho vypsat, než mi praskne cévka a ksichtem rozstřelim klávesnicu tak, že tu po mě na stole zbyde jen smutná písmenková polívka.
Uff. Už je to lepší.
Jdu si číst, jak umírá Superman a u toho ležet jak zasraná líní hnida.
Žádné komentáře:
Okomentovat