Před chvílí jsem od kuchyňskýho stolu poslal noviny do tiskárny. Zhluboka jsem vydechl, došel do ledničky pro pivo a z křesla se zahleděl na do tmy obýváku. Ještě jdou furt vidět zdi, ale to se příští týden změní. Vymalujeme tady jak Neckář Heleně hladomornu. Dokonce jsme si na to vzali dovolenou, během níž přijdeme na to, kolik stěn nakonec znásilníme tmavě zelenou barvu. Doufám, že budou tři, bude to tady krásně tmavý, klidný a superzelený.
Včera jsem konečně dokončil jednu ze svých rozečtených knih. V kurzu Tajemství příběhů, jsem si musel znova přečíst nějakou knihu, u které dobře znám konec. Nechtěl jsem znova číst Kmotra a další oblíbený bichle si rozpujčovali lidi, na který co nevidět uhodim jak Darth Vader z planety Vulcaan, aby je kurva rychle dovalili zpátky. Tak jsem otevřel a potřeti dočetl svou asi nejvíc oblíbenou knihu: Návrat temnýho rytíře. Ač jsem ji přelouskal nedávno (myslim, že na podzim), bylo to zas strašně super. Doufám, že to nikdo (znova) nezfilmuje. Alespoň ne dřív, než se do ní zas zažeru jak jak Savo do tepláků na lítačku. No a další knihy co mám rozečtený? Encyklopedie akčního filmu (jsem dostal na Vánoce od Jindry, strop), Jak na sítě (to ode mě dostala na narozeniny Paní Situace, ale ta má teď spíš tvořivý období než čtivý, šťastlica jedna) a Cesta od McCarthyho.
Ta mě uplně kurva chytla moc. Nezjišťoval jsem si, o čem je. Ale krucinál. Poprvé jsem zažil, že jsem hlavním (kladným) postavám nepřál, aby se jim stalo něco dobrýho, protože mi je jasný, že se to pak pro ně strašně posere a já budu smutnej jak novej výběr slevovejch kuponů v Mekovi. Cesta je syrová, hutná a psaná (hlavně teda dialogy) takovým jazykem, ze kterýho jde poznat, že postavy ho moc nepoužívaj. Jako když si lidi odvyknou mluvit. Musim si znova přečíst No country for old men a zkusit i Krvavej poledník. A nebudu si zjišťovat na googlu, o čem to je.
Nemám rád zjišťování na googlu, abych řekl pravdu. Vím, že je to dokonalá výsada naší generace: vědomosti tady a teď. Avšak strašně mě sere přicházet na věci sám, anonymně. Takhle si nový vědomosti nejsem schopnej zapamatovat. Nemám si je s kým spojit. Hele, mě třeba fakt zajímá, kde se doprdele berou hleny? Ten slizkej bordel obsahující paletu barev od ředěný holanský omáčky až po Flubbera, kterej vykašláváme, když se nachladíme. Samozřejmě bych teď mohl teď psaní přerušit, kliknout navrch na lištu a přeptat se, odkud jsou a proč. Ale víte vy co? Já si radši počkám na nějakýho doktora, medika, světaznalýho člověka, kterej mi to vysvětlí a já si to budu pamatovat nafurt a ten člověk, pro mě vždycky bude spojenej s hlenama. Dobrovolník?
Kája se teď vrátila z koupelny a zase jsme říkali pitomosti a zasmáli se. Dívám se na ni jen tak, když si maluje, když pracuje, když si prohlíží pičoviny na Instagramu. Poslouchám ji, když si zpívá otřesný ušní červy, když nadává u práce jak stará bordelmamá, když si sama pro sebe říká, co zrovna dělá. A u všeho ji strašně miluju. Jak Neckář Helenu v hladomorně.
Žádné komentáře:
Okomentovat