Je mi vyloženě líto osob, který maj tu smůlu, že jejich rodiče neodhadli antikoncepční prostředky tak, že se plod jejich opilýho chtíče zrodil kdykoli jindy než v létě. Když takový dítě chce oslavit svůj divokej vstup na svět, nemůže tak učinit venku. Musí někam do hospody. Tam se na stole kromě chlebíčků s vajglovým popelem a roztrhanejch kusů balícího papíru válí i nálada celýho večera. Protože cesty od stolu na hajzl, pro pivo a nebo na prázdnej parket jsou na hovno. Není to tak uvolněný, jako stejná opičárna v kraťasech venku. Já zažil před chvílí tu opičárnu uzavřenou. Sestřenka slavila dvacet. V říjnu.
Sestřenka se jmenuje Michelle. Jakoby nestačilo, že musí svý životní jubilea slavit v chřipkové sezoně, ještě se musí jmenovat hrozně kosmopolitně. Michelle slavila dvacetiny v olomouckým klubu 15minut (pro místní a vlastně kohokoli se tomu říká patnáctka). Facebooková událost, na kterou ona se svejma dvěma spoluslavičema pozvala přes čtyry stovky lidí, se konala od osmi a já s Jindrou, bratrancem (nicméně ne bratrem Michelle, zkuste si to nakreslit, to pochopíte) jsme tam opravdu na osm šli. Protože jsme staří. A žízniví a co doma?
Při vstupu dolů po jistojistě mnohokrát doblitejch schodech jsme spolu probírali, jestli budeme muset platit vstup. Nachystali jsme si měšce a otevřeli dveře do olomoucké zábavy. Která nezklamala. Kromě otrávenýho barmana, tam nebyl vůbec nikdo. Tu úmornou scénu by podtrhlo akorát seno, který je proháněný větrem v každým westernu. Ale v patnáctce nebyl ani vítr. Kruci, nebyli tam ani oslavenci...
S Jindrou jsme si přišli k baru pro pivo. Nálevník, kterej apaticky šudlal sklinky při našem příchodu, tam už ale nebyl. "Do hajzlu, mám žízeň," pronesl Jindra. Já přikývl a v ruce jsem obracel třicet korun jak to dělaj ti pokeroví machři v televizi, když přemýšlej, jestli jít do all-inu s pětkou a devítkou v ruce. Barman se po chvilce vrátil a nechal nás si u něj objednat dvě jedenáctky. Dal pod pípu sklinku a zatáhl pákou k sobě. Ozval se zvuk, jak když daněk blije do stroje na cukrovou vatu a výčepní protáhl ksicht skoro až na zem. "No, jedenáctka došla. (už v osm?) Počkáte si, až narazím novou, nebo si dáte zatím desítku?" My s těžkým osrdím přijali ten pitomej pivní jupí sirup s vodou a šli si sednout do míst, kde se oslava asi měla konat.
A tam se nějak objevila Michelle a dávala na stůl kvanta potravin, co byly určený k okamžitý spotřebě. "Kdybych věděla, že dojdete tak brzo, tak jsem vás mohla zaúkolovat, abyste mi s tím pomohli," dala ruky v bok a na mentální hadr si zapisovala, že to tak udělá příští rok. My se jen usmáli, protože jsme se téhle kulce vyhnuli. Prej pomáhat s oslavou... Lidi, co tohle zadax dělají, zemřeli s první republikou.
Sestřenka si šla pro rum s kolou, aby tak nějak hrála ruskou ruletu s cukrovkou, a sedla si za nama. Jindra začal vyprávět historky o lidech, který neznám ani já a ani ona, ale není to tak strašný. Ta desítka je horší. Proto sme ji rychle kopli a dívali se smutně do stolu. Párty byla zatím kvalitní asi jak stolice po burčáku s jogurtem. Nikdo tam nebyl, pivo bylo hnusný a co bylo úplně nejlepší, už hrála asi třetí píseň od Vypsaný fixy po sobě.
Moudro: Vypsaná fixa je úžasným příkladem toho, jak účelně pojmenovat svoji kapelu. Když víte, že jste úplně zbytečná skupina, pojmenujete se jako něco, co je zbytečný, uplně na piču. Kromě "Vypsaný fixy" se teda mohli ještě jmenovat "Kondom s dírou" a nebo "Reflex".
Na baru tentokrát byla jakási slečna a pod ramínkama jejího černýho tílka čučela do světa ramínka podprsenky v barvě tenisáků. Ač osobně tuhle módu odsuzuju a většinou to odměňuju pohoršeným výrazem s otevřenou chlebárnou jakože OMG. Slušně jsem pozdravil, poprosil o dvě jedenáctky a o jakýkoli červený cigarety. Laskavě mi pěnivýho vraha Rychtáře dvakrát odevzdala a k tomu červený (pozor, pubertální humor) Z Lucky střiky. "Sto sedmdesát pět," slyšel jsem od ní. Jako správnej světák jsem jí nechal pět kaček tringelt, aby si za to koupila třeba rukávy nebo úsměv. Neměla ani jedno. Tudíž jsem hlasem Chucka Basse řekl: "Sto osmdesát, děkuju."
Madam moje dvě kila vzala a s významným pohledem se podívala na svoje kumpány, co seděli dál ode mě. A dala mi nazpět dvacku. Poděkoval jsem znova, protože mě nevychovali vlci, a při přebírání korbelů jsem si letmo prolítl nápojovej lístek, na kterej mi objednávku Podívejjakoumámšprndu barmanka položila. Luckyny jsem si dal do kapsy od saka, do každý ruky vzal pivo a krokem baletního mistra po obrně jsem si razil cestu zpět ke stolu. A u toho jsem přemýšlel.
Cigarety stály osmdesát pět. Bohužel, taková je dnes cena pomalý smrti. Jedenáctky stály každá po třiceti. Já maturoval z matematiky. Státně. Takže jsem po dvou pokusech u sčítání a následný kontrole na kalkulačce došel k výsledku. Kterej se spíš 175 rovnal 145. Usedl jsem a tvářil se jako bych prohrál početního krále s Rosenbergem. "Co je?" zeptala se sestřenka. "Asi mě u baru natáhli...," a pokračoval jsem vylíčením (možná trochu přibarveným) událostí minulých. Jindra, student práv, to uznal jako ukázkové natáhnutí občana a dál rozvíjel svoji crocsovou teorii. Podle něj jsou boty Crocs stejný jako masturbace. Doma se tomu oddávej, jak chceš. Ale ven mezi lidi to prostě nepatří.
Jedenáctka se už pít dala. A někdo dokonce vypnul ty vypsaný dezoláty, takže mohl konečně zaujmout prostor dj Óčko a čím dál tím víc se oči příchozích stáčely k zatím prázdnýmu parketu. Já na oslavu šel s tím, že mě tam nikdo nedostane. Leda pan Beam s Danielsem. Ale to jsou drazí striptéři, takže dnes.. dnes ne. U stolu ale byla furt nálada na hovno.
Jindra už před tímhle mecheche vyjádřil obavu, že je už trochu starej na to, aby chodil na párty kde nikoho nezná. On chudák už viděl dvacet dva zim, a tak tyhle jeho stesky zní přihlouple. Ale něco na nich v praxi přece jen je. Když šel pro rundu on, zaposlouchal jsem se do rozhovoru u našeho stolu, kde se dvě holky bavily o tom, kam chtějí na školu. Jedna ze slečen: "No já se teda hlásila na žurnalistiku, ale tam jsem se jakože vubec nedostala. No ale jako pak mi docvaklo, že chci dělat vlastně úplně něco jinýho." Pak zavládlo ticho. Já, muž lidu a potlesku, jsem si odkašlal a řekl, že se omlouvám, že jsem poslouchal, ale že studuju žurnu a kam že se hlásila a co chce dělat místo toho. Holka se mile usmála a snažila si vzpomenout, jak se jmenuju (představovala nás sestřenka před tři čtvrtě minutou). "No, Ondro, jsem se hlásila tady na úpéčku, ale jako vubec," zatřepala vyžehlenejma vlasama. "A kde studuješ ty?" trhla těma samejma vyžehlenejma vlasama ke mně. "V Brně," neměl jsem důvod lhát. Vyvalila oči jako někdo, kdo si pomalinku sedá na dikobraza. Asi jsem ji tím okouzlil, neboť vypadala, že nezná rozdíl mezi Brnem a Bradavicema. Nechtěl jsem ale ukrást všechnu párty jen pro sebe, tak jsem se jí znova zeptal, co by ráda místo novinařiny. Čekal jsem, že to bude něco s češtinou a psaním. "No jako úplně nejrač bych chtěla být asi účetní." Teď bylo na mně abych protáhl ksicht.
Naštěstí se pak vrátil Jindra a s sebou vedl mladíka, kterýho znám jako exbubeníka kapely No distance paradise. On si mě taky pamatoval. A to možná zapomněl, že jsme se viděli tak před třema týdnama, kdy mě v hodpodě tahal na rum a jeho metr třicet vysokej bratranec, poraženej asi velkým množstvím skořice nebo něčeho podobnýho, celej večer vrážel do schodů. Tentokrát nás na ruma nebral, ale trpezlivo odpovídal na naše otázky, co dělá a kde bydlí. To je tak, když nevíte, nač se ptát.
Potřeboval jsem na záchod a následně doplnit nádrž. Tak jsem tam chlapce nechal bavit se o barvě piva a šel. Nejdřív jsem vlezl na dámskej. Neměl jsem chuť být rošťák, a tak jsem šel zpět a do dveří s panáčkem. Tam bylo narváno jak před non-stop kebabem po rasta párty. Protože prej jsou dveře na sedací hajzl zamčený a ozývají se od tama podezřelý zvuky. Uznale jsem svěsil koutky a říkal si, že je na takový sexuální alotria ještě brzo, ne? Podíval jsem se na hodinky a ono bylo jedenáct! A to jsem si byl jistej, že jsem vypil jen tři piva nebo kolik. Asi mi do toho předraženýho škopku hodila barmanka lísteček se svým číslem napsaný perem s olovnatou barvou a já su teď mimo mísu. Spíš mimo kuchyň. Jak jsem si uvědomil, že jsem toho vypil víc, než jsem si myslel, připadal jsem si i opilejší.
Vpotácel jsem se k pisoárům, kde u jednoho tanečně kropil jeden Michellčin spoluoslavenec. Otočil se na mě tak, aby mě nepochcal, za což mu su vděčnej. "Zdar! Bavíš se?" započal rozhodně nepotřebnej small talk. Small talk s penachimem v ruce bylo něco, na co jsem ještě nebyl tolik opilej. "Bavím, dík. Co ty?" On se zasmál. Asi ho čurání lechtalo, co já vim. Řekl, že je to super a zeptal se, jestli su tam na té oslavě nebo jsem přišel do patnáctky jen tak. Kurvafix, to je už druhej člověk, s kterým jsem se seznamoval a on neví, kdo jsem. Budu fakt furt muset nosit motýlky, protože... můj ksicht asi není dost zajímavej, aby si mě maloši ráčili zapamatovat. Koupil jsem si pivo a sledoval, zda tam nedostanu další olovnatý barvy.
Ke stolu za Jindrou a bubeníkem jsem usedl s radostí, že si pokecám s normálníma lidma. Kteří mají alespoň představu o tom, jak se jmenuju. Hovno. Mluvili o DOTĚ. Tohle téma mě dost sere, protože jsem absolvoval nespočet cest do Brna autem se čtyřmi mladými muži, kteří všeci DOTU hrajou a potřebujou o ní mluvit furt dokola. Jediné větě, které rozumím, je: "Dal jsem mu dva hity a on šel srát." A nejsem si ani moc jistej, jestli tomu rozumím dobře.
Jsou dvě věci, který prostě odmítám dělat pro to, abych se začlenil do společnosti. Jsou to počítačový hry a těžký drogy. Jsem ochonej změnit šampon, nejíst chvilu maso a možná i přestat kouřit. Ale střelit si piko kdykoli, když někdo jde srát? I kdyby jen po dvou hitech? No promiň...
Když už jsme byli u těch hitů, opravdu se v patnáctce nehrálo úplně špatně. Jindra tancoval ramenama a já si u objednávek klepal prstama do rytmu o barpult. "Ondřeji, nepůjdeme ovládnout parket?" zeptal se bratranec a divoce házel obočím. Já se začal kroutit jako hipster před módní blogerkou. Tancovat se mi fakt nechtělo. Ale zas je pravda, že kdybych nešel, zůstal bych u stolu sám. Jakože uplně sám, protože ani budoucí hvězdná účetní a nikdo jinej u narozeninové tabule nezůstal. Řekl jsem, že teda pujdem. Ale dáme si panáka na kuráž. Jindra měl kuráže asi stejně jako promile, protože si každý pivo tuningoval ještě pomocí cuba libre. Ale přikývnul, ať prej něco vyberu. Šel jsem zase do nálevny a třetí barman, kterej byl potetovanej jako by se chystal na prison break, mi doporučil medovýho Jacka Danielse. Že je v akci. Kolik sakra stojí normálně, když jsem měl výhodnou nabídku za šede?
Donesl jsem to ke stolu a Jindra měl neřešitelenej problém s tím, že bude pít něco tak sladkýho. Věnoval jsem dlouhej pohled věže ze sklinek od cuba libre, který se k sobě samým cukrem lepily jak blbý holky na kretény. Podíval jsem se zpátky na Jindru, ale ten tam už nebyl. Stál nade mnou a ať to" teda kurva kopnu" ať "aby mi na parketě ukázal, jak to dělaj paragrafy". Opatrně jsem to do sebe střelil. Teplo mě naplnilo medovým klidem. Nasadil jsem si úsměv permanent a následoval potácivého Jindru na (kdy se to sakra stalo?) narvanej parket. Někde mezi těma svíjejícícma se otrokama taneční hudby poskakovala i moje sestřenka. S tou jsem tancovat nemusel, protože Jindra měl vlastní plán. Že prej když budem tancovat jen spolu, holky přijdou. Kde se tomuhle přiučil, nevím.
Nicméně, otráveně jsem šel za ním a snažil se zaposlouchat do rytmů umění. Vůbec jsem to nezpoznával. Strašně se mi to nelíbilo. Znělo to jako když se vezme filharmonickej orchestr a starý hry na playstation jedničku a pustí se to dohromady. Do drtiče na odpadky. Jindra se chvilu sám snažil kroužit kolem tancujících kroužků lidí, co sebou občas nebezpečně házeli (co asi dostali do piva oni?). Jenže za chvilu mu došlo, že tady mu nepokvete ani pšenka a ani posranej šťovík. Za hlasitýho "seru na to, objednáme si burgera dom" rozhodl o romantickým večeru ve dvou. Na můj vkus to byl trochu rychlej konec.
Kdyby se sestřenka narodila v srpnu, nic z toho se nestane. Ale nebyl to tak strašnej večer s rodinou v podniku s pivem. To když jsem byl s tatou v místní čtyřce cenové... o tom bych snad ani neměl psat, jak to bylo sprostý. Tam se pro piču nechodí daleko. Ne že by jich v patnáctce bylo málo. Jindra třeba strašně potřeboval zmlátit jednoho chlapce, protože "se na něj podívej, na piču, jak se nosí". Myslel jsem spíš verbální piču. Ten chlapec v patnáctce byl pouze... jak říká Jindrův tata: "Je to ukázka toho, že z čeho vzešel, tím se stal."
Měl bych tyhle oslavy omezit. V konečným výsledku jsem se akorát dověděl, že bez DOTY jsem nikdo, že neumím počítat, neumím tancovat a nikdo mě nezná. Ať už mě doprdele postihne nějaká DNA měnící nehoda a mohl být superpadouch a vybíjet si mindráky na lidech. A ne na blogu. Jak nějaká... budoucí účetní.
Pán Situace
Na baru tentokrát byla jakási slečna a pod ramínkama jejího černýho tílka čučela do světa ramínka podprsenky v barvě tenisáků. Ač osobně tuhle módu odsuzuju a většinou to odměňuju pohoršeným výrazem s otevřenou chlebárnou jakože OMG. Slušně jsem pozdravil, poprosil o dvě jedenáctky a o jakýkoli červený cigarety. Laskavě mi pěnivýho vraha Rychtáře dvakrát odevzdala a k tomu červený (pozor, pubertální humor) Z Lucky střiky. "Sto sedmdesát pět," slyšel jsem od ní. Jako správnej světák jsem jí nechal pět kaček tringelt, aby si za to koupila třeba rukávy nebo úsměv. Neměla ani jedno. Tudíž jsem hlasem Chucka Basse řekl: "Sto osmdesát, děkuju."
Madam moje dvě kila vzala a s významným pohledem se podívala na svoje kumpány, co seděli dál ode mě. A dala mi nazpět dvacku. Poděkoval jsem znova, protože mě nevychovali vlci, a při přebírání korbelů jsem si letmo prolítl nápojovej lístek, na kterej mi objednávku Podívejjakoumámšprndu barmanka položila. Luckyny jsem si dal do kapsy od saka, do každý ruky vzal pivo a krokem baletního mistra po obrně jsem si razil cestu zpět ke stolu. A u toho jsem přemýšlel.
Cigarety stály osmdesát pět. Bohužel, taková je dnes cena pomalý smrti. Jedenáctky stály každá po třiceti. Já maturoval z matematiky. Státně. Takže jsem po dvou pokusech u sčítání a následný kontrole na kalkulačce došel k výsledku. Kterej se spíš 175 rovnal 145. Usedl jsem a tvářil se jako bych prohrál početního krále s Rosenbergem. "Co je?" zeptala se sestřenka. "Asi mě u baru natáhli...," a pokračoval jsem vylíčením (možná trochu přibarveným) událostí minulých. Jindra, student práv, to uznal jako ukázkové natáhnutí občana a dál rozvíjel svoji crocsovou teorii. Podle něj jsou boty Crocs stejný jako masturbace. Doma se tomu oddávej, jak chceš. Ale ven mezi lidi to prostě nepatří.
Jedenáctka se už pít dala. A někdo dokonce vypnul ty vypsaný dezoláty, takže mohl konečně zaujmout prostor dj Óčko a čím dál tím víc se oči příchozích stáčely k zatím prázdnýmu parketu. Já na oslavu šel s tím, že mě tam nikdo nedostane. Leda pan Beam s Danielsem. Ale to jsou drazí striptéři, takže dnes.. dnes ne. U stolu ale byla furt nálada na hovno.
Jindra už před tímhle mecheche vyjádřil obavu, že je už trochu starej na to, aby chodil na párty kde nikoho nezná. On chudák už viděl dvacet dva zim, a tak tyhle jeho stesky zní přihlouple. Ale něco na nich v praxi přece jen je. Když šel pro rundu on, zaposlouchal jsem se do rozhovoru u našeho stolu, kde se dvě holky bavily o tom, kam chtějí na školu. Jedna ze slečen: "No já se teda hlásila na žurnalistiku, ale tam jsem se jakože vubec nedostala. No ale jako pak mi docvaklo, že chci dělat vlastně úplně něco jinýho." Pak zavládlo ticho. Já, muž lidu a potlesku, jsem si odkašlal a řekl, že se omlouvám, že jsem poslouchal, ale že studuju žurnu a kam že se hlásila a co chce dělat místo toho. Holka se mile usmála a snažila si vzpomenout, jak se jmenuju (představovala nás sestřenka před tři čtvrtě minutou). "No, Ondro, jsem se hlásila tady na úpéčku, ale jako vubec," zatřepala vyžehlenejma vlasama. "A kde studuješ ty?" trhla těma samejma vyžehlenejma vlasama ke mně. "V Brně," neměl jsem důvod lhát. Vyvalila oči jako někdo, kdo si pomalinku sedá na dikobraza. Asi jsem ji tím okouzlil, neboť vypadala, že nezná rozdíl mezi Brnem a Bradavicema. Nechtěl jsem ale ukrást všechnu párty jen pro sebe, tak jsem se jí znova zeptal, co by ráda místo novinařiny. Čekal jsem, že to bude něco s češtinou a psaním. "No jako úplně nejrač bych chtěla být asi účetní." Teď bylo na mně abych protáhl ksicht.
Naštěstí se pak vrátil Jindra a s sebou vedl mladíka, kterýho znám jako exbubeníka kapely No distance paradise. On si mě taky pamatoval. A to možná zapomněl, že jsme se viděli tak před třema týdnama, kdy mě v hodpodě tahal na rum a jeho metr třicet vysokej bratranec, poraženej asi velkým množstvím skořice nebo něčeho podobnýho, celej večer vrážel do schodů. Tentokrát nás na ruma nebral, ale trpezlivo odpovídal na naše otázky, co dělá a kde bydlí. To je tak, když nevíte, nač se ptát.
Potřeboval jsem na záchod a následně doplnit nádrž. Tak jsem tam chlapce nechal bavit se o barvě piva a šel. Nejdřív jsem vlezl na dámskej. Neměl jsem chuť být rošťák, a tak jsem šel zpět a do dveří s panáčkem. Tam bylo narváno jak před non-stop kebabem po rasta párty. Protože prej jsou dveře na sedací hajzl zamčený a ozývají se od tama podezřelý zvuky. Uznale jsem svěsil koutky a říkal si, že je na takový sexuální alotria ještě brzo, ne? Podíval jsem se na hodinky a ono bylo jedenáct! A to jsem si byl jistej, že jsem vypil jen tři piva nebo kolik. Asi mi do toho předraženýho škopku hodila barmanka lísteček se svým číslem napsaný perem s olovnatou barvou a já su teď mimo mísu. Spíš mimo kuchyň. Jak jsem si uvědomil, že jsem toho vypil víc, než jsem si myslel, připadal jsem si i opilejší.
Vpotácel jsem se k pisoárům, kde u jednoho tanečně kropil jeden Michellčin spoluoslavenec. Otočil se na mě tak, aby mě nepochcal, za což mu su vděčnej. "Zdar! Bavíš se?" započal rozhodně nepotřebnej small talk. Small talk s penachimem v ruce bylo něco, na co jsem ještě nebyl tolik opilej. "Bavím, dík. Co ty?" On se zasmál. Asi ho čurání lechtalo, co já vim. Řekl, že je to super a zeptal se, jestli su tam na té oslavě nebo jsem přišel do patnáctky jen tak. Kurvafix, to je už druhej člověk, s kterým jsem se seznamoval a on neví, kdo jsem. Budu fakt furt muset nosit motýlky, protože... můj ksicht asi není dost zajímavej, aby si mě maloši ráčili zapamatovat. Koupil jsem si pivo a sledoval, zda tam nedostanu další olovnatý barvy.
Ke stolu za Jindrou a bubeníkem jsem usedl s radostí, že si pokecám s normálníma lidma. Kteří mají alespoň představu o tom, jak se jmenuju. Hovno. Mluvili o DOTĚ. Tohle téma mě dost sere, protože jsem absolvoval nespočet cest do Brna autem se čtyřmi mladými muži, kteří všeci DOTU hrajou a potřebujou o ní mluvit furt dokola. Jediné větě, které rozumím, je: "Dal jsem mu dva hity a on šel srát." A nejsem si ani moc jistej, jestli tomu rozumím dobře.
Jsou dvě věci, který prostě odmítám dělat pro to, abych se začlenil do společnosti. Jsou to počítačový hry a těžký drogy. Jsem ochonej změnit šampon, nejíst chvilu maso a možná i přestat kouřit. Ale střelit si piko kdykoli, když někdo jde srát? I kdyby jen po dvou hitech? No promiň...
Když už jsme byli u těch hitů, opravdu se v patnáctce nehrálo úplně špatně. Jindra tancoval ramenama a já si u objednávek klepal prstama do rytmu o barpult. "Ondřeji, nepůjdeme ovládnout parket?" zeptal se bratranec a divoce házel obočím. Já se začal kroutit jako hipster před módní blogerkou. Tancovat se mi fakt nechtělo. Ale zas je pravda, že kdybych nešel, zůstal bych u stolu sám. Jakože uplně sám, protože ani budoucí hvězdná účetní a nikdo jinej u narozeninové tabule nezůstal. Řekl jsem, že teda pujdem. Ale dáme si panáka na kuráž. Jindra měl kuráže asi stejně jako promile, protože si každý pivo tuningoval ještě pomocí cuba libre. Ale přikývnul, ať prej něco vyberu. Šel jsem zase do nálevny a třetí barman, kterej byl potetovanej jako by se chystal na prison break, mi doporučil medovýho Jacka Danielse. Že je v akci. Kolik sakra stojí normálně, když jsem měl výhodnou nabídku za šede?
Donesl jsem to ke stolu a Jindra měl neřešitelenej problém s tím, že bude pít něco tak sladkýho. Věnoval jsem dlouhej pohled věže ze sklinek od cuba libre, který se k sobě samým cukrem lepily jak blbý holky na kretény. Podíval jsem se zpátky na Jindru, ale ten tam už nebyl. Stál nade mnou a ať to" teda kurva kopnu" ať "aby mi na parketě ukázal, jak to dělaj paragrafy". Opatrně jsem to do sebe střelil. Teplo mě naplnilo medovým klidem. Nasadil jsem si úsměv permanent a následoval potácivého Jindru na (kdy se to sakra stalo?) narvanej parket. Někde mezi těma svíjejícícma se otrokama taneční hudby poskakovala i moje sestřenka. S tou jsem tancovat nemusel, protože Jindra měl vlastní plán. Že prej když budem tancovat jen spolu, holky přijdou. Kde se tomuhle přiučil, nevím.
Nicméně, otráveně jsem šel za ním a snažil se zaposlouchat do rytmů umění. Vůbec jsem to nezpoznával. Strašně se mi to nelíbilo. Znělo to jako když se vezme filharmonickej orchestr a starý hry na playstation jedničku a pustí se to dohromady. Do drtiče na odpadky. Jindra se chvilu sám snažil kroužit kolem tancujících kroužků lidí, co sebou občas nebezpečně házeli (co asi dostali do piva oni?). Jenže za chvilu mu došlo, že tady mu nepokvete ani pšenka a ani posranej šťovík. Za hlasitýho "seru na to, objednáme si burgera dom" rozhodl o romantickým večeru ve dvou. Na můj vkus to byl trochu rychlej konec.
Kdyby se sestřenka narodila v srpnu, nic z toho se nestane. Ale nebyl to tak strašnej večer s rodinou v podniku s pivem. To když jsem byl s tatou v místní čtyřce cenové... o tom bych snad ani neměl psat, jak to bylo sprostý. Tam se pro piču nechodí daleko. Ne že by jich v patnáctce bylo málo. Jindra třeba strašně potřeboval zmlátit jednoho chlapce, protože "se na něj podívej, na piču, jak se nosí". Myslel jsem spíš verbální piču. Ten chlapec v patnáctce byl pouze... jak říká Jindrův tata: "Je to ukázka toho, že z čeho vzešel, tím se stal."
Měl bych tyhle oslavy omezit. V konečným výsledku jsem se akorát dověděl, že bez DOTY jsem nikdo, že neumím počítat, neumím tancovat a nikdo mě nezná. Ať už mě doprdele postihne nějaká DNA měnící nehoda a mohl být superpadouch a vybíjet si mindráky na lidech. A ne na blogu. Jak nějaká... budoucí účetní.
Pán Situace
Žádné komentáře:
Okomentovat