SOBOTA
7:43
Jsem po sprše. Zdá se to být nemožné, ale už z ní nepadají kryogenetický poučky (podle Bařeny jsou to "poníky", ani jedno nedává smysl, ale psal jsem to rozklepanej, tak co...), ale něco, co zdánlivě připomíná vlažnou vodu. Kdyby mi ale někdo donesl pivo teploty mý dnešní ranní koupele, s díky neodmítnu. Za Bárou jsem musel zpátky do postele, kde mě láskyplně, skoro až mateřsky objala, aby mě zima nezahubila. Teď si ale má milá v koupelně nasazuje optiku. Bojím se toho, co uvidí. Je tam taková kosa, že z hajzlu co nevidět vylezou Kai a Gerda a budou nám chtít narvat zrcadlo do oka. Už mi to z toho JÉ-BÉ.
9:41
Stojíme před informačním centrem v Horní Bečvě, který by tu vubec správně nemělo být. Alespoň jak nám včera tvrdil ten feťák a "zachránce" v jedný, pikem rozežraný osobě. Měli jsme nanuka Milku cornetto, dobrá volba. Koupili jsme ho v místních potravinách, kde před náma ve frontě stál nějakej malej zasoplenej kluk, co si chtěl koupit čipsíky. Ty však stály třicet devět korun, načež chlapec jich měl jen dvacet. Paní u pokladny ho seřvala, ať se naučí počítat. My si to myslíme taky. Pak by tu nevznikaly ty cedule se 400 metrama, i když jsou to dva kilometry.
11:21
Málem jsme zdechli. Ale fakt. Bez přehánění. (Možná trochu přeháním)
V informačním centru jsme si koupili mapu a podle ní a žlutých turistických značek, jsme se vydali na Martiňák. Stížnost na Klub českých turistů: Flákáte to značení, smradi! Ještěže máme dobrej orientační smysl a nezabloudili jsme v beskydskejch lesích. A taky před náma byla jen jedna cesta, no... Ale pěkně příkrá a krkolomná. Málem jsem v průběhu vykašlala svou nemocnou plíci. Naštěstí je tu krásná krajina, která veškeré nepříjemnosti vynahrazuje. Kolem cesty rostou ostružiny a miliony hub. Neprší nám, prostě idylka.
 |
| True detective po ohledání stop zjistil, že tuhle jest nemáme. |
Teď už sedíme v Martiňáku, pijeme čaj a čekáme na halušky.
Já se těšil na extrémní flák masa, který bych hulvátsky sežral rukama. Nejblíž masu je klobása za šedesát korun. Takže je asi z pandy a to já jíst moc nechcu. Mám taky halušky. Už je donesli a místo brynzy máme něco jako brynzovou tatarku. Slanina je oprančenej špek, ale nestěžujem si. Hlad nedovolí. A při nějakým velkým naštvání bychom se z toho mohli posrat...
11:46
Odchod na Pustevny!
15:39
Cesta na Pustevny nám trvala odhadem třikrát tak dlouho, jak by měla. Ne že bychom byli takoví lempli, ale projevil se u nás duch našich předků - lovců a sběračů. Nic jsme samozřejmě neulovili (to jsme se ani nepokoušeli). Se na nás podívejte. Zvlášť na Ondru hipsta turistu. J'adore le concept! Sbírali jsme houby. Koš jsme neměli, plátěnou tašku taky ne. Prostě úplně nevybaveni. Nakonec posloužil můj šátek, a tak máme spousty klouzků a václavek. Ondra je true detective a prej se klouzkům tak říká, protože kloužou v rukách. Zatím je to ale jen podezření, musí ho etymologicky potvrdit.
Teď jsme snědli česnečku (dala se, nebylo v ní vajco), píšeme pohled Jakubovi a k nám dom. A pak půjdeme za tím pohanem, kterej na nás seslal takovou mlhu, že by se za ni ani u Brčálníku nemuseli stydět.
15:52
Slečna Knausová znamenitě srší vtipem. Já jsem možná hipster turista, ale Bára je kyselá lady, co se furt mračí a neužívá si nejhorší mlhy na světě. Pustevny jsou totiž největší Silent Hill a určitě to tady mezi bufetama šněruje Pyramidehead a rasí takoý kyselice. Měla by se usmát! A hele! Už se směje. Je to proto, že jí hranolky, který údajně nemá ráda. Což je lež. Teď jsem jí jeden podával a rafla mě do prstu. Za to zaplatí.
(Kolem celého zápisu je infantilní rukou nějaké kyselice napsáno LŽI.)
 |
| Bylo mlžno. Bára to není schopná ocenit. Má vůbec srdce? |
16:56
Radegast!
U něj pijeme Radegastovu desítku. Je studená jak čumák dvě stě let zmrzlýho psa. A zpátky jdem asi pěšky místo busu. Protože jsme tvrdí jak Radegastovy bradavky.
19:26
Dlouho jsme se neozvali, ale to proto, že jsme zpátky na Pohodyss skoro běželi. Přesně jak Aragorn, Legolas a Gimli, když spěchali zachránit Smíška a Pipina. Přes ty hory a doly Novýho Zélandu. No, tak já s Paní Situace to samý. Akorát v Beskydech.
Radegasta jsme i s jeho bradavkama nechali za sebou (nejsem na bradavky zatíženej, ale ony jsou z něj to nejvýraznější). Dali jsme se kokotálně debilní kamenitou cestou lesem, u toho pili pivo a dělali akorát čurpauzy. Nezastavil nás ani zákaz vstupu do hvozdu, kde prej padají stromy. Kdyby nějakej spadl, uhnuli bychom. Nejsme kreténi.
 |
| Kreténi možná nejsme. Ale fotit se s bradavkama taky neumíme. |
V neuvěřitelně krátkým čase jsme se vykokotili až v Prostřední Bečvě (tady taky nemaj úplně skvělý nápady na jména). Což byla asi nejdelší část cesty. Vesnica nudlovitýho tvaru. A ještě k tomu začalo pršet. Ale pořádně chrstat začalo, až jak jsme se schovali pod stříškou na zastávce. Bleskí jako hajzlí. Přijel bus a my v tom marasu (potoky na cestách rulez) spěchali do hotelu v očistci. A tam... tekla teplá voda!!! Je to možné?! Tak jsme toho využili... ehm.
20:15
Na večeři byl guláš, ale těžko říct, z jakýho byl masa. Docela to bylo nechutný. Na úrovni školní jídelny. Takže asi tak. Teď marně čekám na Kindermafiána, až se navečeří a vykecá, abych sehnala na pokoj toaleťák. Ten člověk nás ale asi nechá posrat se, nevím.
NEDĚLE
12:52
Den nabitý událostmi. Na psaní nebyl čas. Možná ani chuť. Jsme literáti na prd.
Vstali jsme po osmé, nasnídali se. Včerejší nechutný párky se naštěstí neopakovaly. Místo nic byly míchaný vajíčka dělaný pravděpodobně na vodě. Jinak si nedokážu vysvětlit tu tekutinu, ve které plavaly. Snídali jsme opravdu jako mistři situace a vůbec nás nenapadlo zjistit si, v kolik jede nějakej rozumnej bus do Rožnova. Když nás to napadlo, bylo málem pozdě. Na sbalení bordelu v pokoji jsme měli míň než hodinu. Pak nás zdržel ještě Kindermafián tím, že nebyl k nalezení. Škoda, že se nakonec nalezl a my mu museli zaplatit čaje, který jsme požili za náš pobyt. Prostě jsme nemohli za ně platit hned po vypití, ale museli jsme počkat až na odchod z hotelu. Mají tu v tom systém. No nic, Pohodo, zdarec!
Vyběhli jsme na bus a děkovali jsme místním pohanským bohům, že na jízdní řády tu nikdo nehraje a jezdí se tady podle nálady. Bus přijel pozdě, přesně v dobu, kdy jsme přiběhli na zastávku. Cesta do Rožnova proběhla bez problému a dokonce nám autobusák zastavil co nejblíž místního muzea v přírodě, kam jsme se svižným krokem vydali. Paní u kasy po nás chtěla ISICy, ale naúčtovala nám vstupný pro děti. Asi nevypadáme jako studenti VŠ. Prohlídli jsme si část Dřevěné městečko. Okoštovali slivku z jahod, ostružin, borůvek a mirabelek, dál medovinu, frgál... Takže jsme sice ušetřili čtyřicet kaček na vstupným, ale asi majlant propili. Fakt na VŠ nemáme co dělat. Patříme na pomocnou.
14:44
Už sedíme ve vlaku, ale musím dohnat resty o událostech minulých.
Po Dřevěným městečku jsme se i se zakoupenými krabicemi od pizzy (ve kterejch jsme každej vezli dom zánovní frgálys) vrátili pro bágle s tím, že vyrazíme na nějaký pořádný jídlo. Konečně. Jenže Rožnov, ač je město celkem malebné, je také město duchů a zavřených restaurací. Všichni Rožnované se v neděli zavřou do sklepů a asi hajlujou. nebo co já vim. Víceméně otevřený v tuhle boží dobu byla jedna cukrárna na náměstí, Albert s nelogickým uspořádáním zboží a čtyřhvězdičkovej hotel jménem AGH. Nevim, co ta zkratka znamená. Asi AntiGastronomický Hotel. Ne že by jídlo bylo špatný, ale čekali jsme na něj bez přehánění dva slunovraty. Po jídle se ukázalo, kdo má v našem vztahu kalhoty. Takže Bára to zaplatila. Pak se štrádovalo do Alberta pro nealko, pivo a tatranky.
 |
| Na toto jsme v AGH čekali dlouho. Tak dlouho, že se nám to ani nechtělo projet Instagramem. Sorry. |
Na náměstí jsme usedli na lavičku před obchod s botama vkusnejma asi jako legínová párty na táboře pro plnoštíhlé dívky. Začalo pršet. Což se s pitím venku moc neslučuje. Zvedli jsme prdele a šli na nádr. Renegátsky jsme tam kouřili přesně pod cedulí "ZÁKAZ KOUŘENÍ". Možná bychom vypadali drsněji, kdyby tam nebylo vajglů do půli stehen. Byli jsme jen další zákonů nedbalí smradi na tomto Radegastem zapomenutým místě.
A včil jedem do Holomóca.
15:50
Pomalu se blížíme k Olomouci a vše probíhá bez jakýchkoli záseků. Takže teď nás určitě srazí Pendolino hned, jak vylezem. Proč já to vždycky musim zakřiknout? Vedle nás sedí týpek, co si čte vytištěný trestní právo a je extrémně důležitej. Chce si přesednout do první třídy. Asi mu nevoní sedět s plebsem ve druhé. Tragéd. Nebo mu nevoní naše pivo a česnekový tyčinky. Kdo ví...
No a pak jsme dojeli dom. Jeden z nás si vzal deník, druhej propisku, kreténi. Asi jde poznat, že počáteční zápal při psaní deníku odpadl hned druhej den. Nebyl moc čas psát! Ono pochodování s batohem narvaným klouzkama, václavkama, tatrankama a blbýma kecama nejde ruku v ruce (a ani nijak jinak) se psaním. Ale my to zkusíme příště! I s blackjackem! A štětkama!
Pan a Paní Situace
Žádné komentáře:
Okomentovat