První pořádný rande: Slušná ženská

Procházka mezi zvířaty od zahambenýho geparda ubíhala. Hezky rychle. Málokdy se ti dva zastavili. Třeba u rybiček obdivovali barevné živočichy, přičemž Pán situace o několika z nich řekl, že jsou to "kokotí ksichty".
"Musíš furt mluvit sprostě?" zeptala se už trochu znechuceně Paní situace.
Její sprostý milý se zamyslel a opáčil, že nemusí, ale ať se na tu citronově žlutou rybu podívá a řekne, že není kokotí ksicht. Ona nejenže neřekla kokotí ksicht, ale dokonce se s obočím navrch hlavy odebrala na druhou stranu chodby, kde za sklem jaguár tancoval dupák. Pán situace si něco uvědomil.

Paní situace vlastně celej výlet neřekla jediné sprosté slovo. Načež po dalším bolestivým zapřemýšlení si uvědomil, že jeho vyvolená nikdy nemluví sprostě. Nikdy. A to se ta holka nešťastná dokáže pořezat o etiketu od vína (ne o sklo, o etiketu). Přitom ale nezakleje dobře mířeným "Kurvadrát!" Kromě decky krve na linku podaruje svět akorát tak apartním "Ježíšku". Pánovi situace přišlo, že první pořádný rande by mohl s milovanou zakončit jednou dokonale načasovanou sprosťárnou. Určitě by si to pak pamatovali a rádi na to spolu za pětašedesát let ve svém letním bytě na Uranu vzpomínali. Jak paní situace poprvé v životě řekla: "polozmrd". A co víc... nemyslela to ve spojení s jejím milovaným Pánem situace.

A tak se ten chudák snažil. Před každým výběhem poukazoval na škaredá zvířata, aby Paní situace přisoudila jejich tlamám jediné adekvátní adjektivum "zprdelní". Marně. Poté se alespoň teatrálně vztekal, když u nejstaršího betonového výběhu na světě zase neviděl medvěda, který tam již půl století není a i před půl stoletím to beztak byl jen nějaký opilec ze Samotišek v kožichu, který tu za medvědí šou dostával plaskulu tuzemáka. Ani na absenci baribala neřekla, že je to v prdeli.

Pán situace dokonce klesl tak hluboko, že velmi přesvědčivě předstíral strach z páva, který mu zastoupil cestu v nebezpečném průchozím výběhu unavených klokanů. Před majestátním paviskem ustoupil a herecky dokonale se schoval za Paní situace, kde se krčil, kňoural a sespisoval závěť. Ani to nevyprovokovalo jeho milou. Nedozvěděl se, že je sráč. Pouze se jej zeptala: "Nač mi odkazuješ svoje ostříhaný nehty?" Dřív než stačil odpovědět, že chtěl, aby ho u notáře označila za lakomého zmrda, Paní situace vyšla vstříc pávovi, něco mu pošeptala. Pán situace se zaradoval, že ho třeba poslala do hajzlu. Ale páv se jí jen uklonil, uhnul jí z cesty a nabídl jí lehkou viceroyku. Nebo to tak alespoň vypadalo.

Pán situace vždy byl člověk, který se špatně sžíval s nezdarem. Už od té doby, co byl prvorozeným jedináčkem. Paní situace si před ním vykračovala zvesela a hlavně slušně. On mrzutě dupal za ní, kopal do kamínků a doufal, že některý nakopne tak šikovně, že se odrazí od kmenu dobře rostlého smrku mu do úst, začne kuckat a Paní situace by ho musela zachránit s hlasitým křikem: "Má kámen v krKU, RVA la bych si vlasy, kdyby se udusil!" Jo, až tak byl zoufalý.

Až už se blížili konci zoo k pavilonu netopýrů, ztratil Pán situace veškerou snahu. Musel si zvyknout na to, že chodí s hezkým filmem, který je určený i pro děti. S tímhle smutným zjištěním vlezl do netopýrů a stejně zasmušilý i vylezl (a k smrti zesraný, protože na něj jeden z těch neopeřených létajících démonů zaútočil).

"Hele," zvolala až zbytečně moc slušně Paní situace. "Támhle je něco novýho, poď se tam podívat," pokračovala a táhla svého milého a otráveného partnera ke stavbě, která by vypadala skoro jako kamenná jeskyně. Kdyby byly ovšem kamenné jeskyně byly z polystyrenu. Ta jeskyně měla jedinou práci - naskytnout návštěvníkům pohled na převratný život levhartů. A i tu svou jedinou práci dokázala posrat, protože prosklené stěny neukazovaly celý výběh a ty mrchy levharti se schovávali za polystyrenovými zdmi a Pán situace by přísahal, že je za zdí slyšel, jak se smějí a hrají v kostky.

Paní situace vztek vyřešila tak, že se omluvila a šla brečet na hajzl, který byl k použití někde v jeskynním systému chodeb. Pán situace se zhnuseně odvrátil od skleněných průhledů, které skýtaly pohled na travnatý kopeček, plot a vyfouklý kopačák, s kterým si levharti nejspíš hráli, když v jeskyni nikdo nebyl. Vydal se k toaletám jinou cestou než jeho milá a cestou uviděl tu nejsprostější věc na světě. Uprostřed polystyrenové zdi byl fialový otvor plný ametystů (asi ne pravých, jinak by tam už nebyly) a vypadalo to jako...


"Báro! Tohle musíš vidět!" zařičel Pán situace, když uslyšel vzdálené spláchnutí z toalet. Paní situace, beztak už naposled, přišla jako slušná dívka. Uviděla onu kosočtveratou hlubinu. Otevřela doširoka oči. Následně to doplnila doširoka otevřenými ústy. "Vypadá to jako..." začal Pán situace a doufal, že jeho větu Paní situace doplní jako pravá láska. Nebo jako Google.

Čtyři písmena. Tři souhlásky. Dvě slabiky. Jedno slovo. 

"... jako fialová vagína!" zvolala jako špatná pravá láska a jako nejhorší vyhledávač na světě.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.

"Hm," nezmohl se Pán situace na víc. Paní situace se zasmála, protože právě viděla fialovou vagínu (asi nemá internet nebo co) a společně se svým milým vyšli ze zoo pryč.

Směrem k bazilice. Kolem hřbitova a škaredých nových baráků na klíč. Kolem opuštěných stánků. Kolem neopuštěných stánků s perníkovejma srdcema tvrdejma jak šutr. Kolem zavřené cukrárny, kam se chtěl podívat. Před baziliku, kde pózovali svatební fotce škaredí lidé. Což jen podporovalo špatnou náladu Pána situace, který nebyl s to pochopit, jaká dívka ho to drží za ruku. Vždyť si nebudou nikdy rozumět. On je sprostej pořád, ona ani neví jak se píše... "To mi teda poser záda!"

"Cos to řekla?" otočil se na svou znovu nejmilovanější Pán situace.
"Tak viděl jsi to? Strašně nápaditý vyfotit ty novomanžele zezadu jak jdou tou alejí a dělají jakože první krok. Dneska může svatebního fotografa asi dělat každej. Tohle je v prdeli..." ulevila si nejlepší žena na světě.

Pán situace ji objal a políbil. Věděl, že holkám nesluší, když mluví jako nejnachcanější návštěvník sportbaru. Ale taky nechtěl distingovanou dámičku. Chtěl Paní situace, která ví, kdy použít prdel. Tedy ústně. Tedy... kdy pravit slovo prdel.

Chytl svou milovanou kolem ramen, celý šťastný ji vyvedl po schodech a pak za sebou zavřeli dveře té barokní tiché nádhery na Svatém kopečku. "Hele, Báro, tam ten anděl je kokotí ksicht," ukázal na jedno polonahé tlusté děcko namalované na zdi. "Ty vole fakt," řekla a chytla ho za ruku.