Uhlobaronem

Byl nedělní podvečer a já jedl něco přesolenýho, nejspíš buchtičky s krémem. 

"Ondro!" zakřičel do neúnosnýho hluku valícího se z televizní obrazovky můj děd.

"Kurva..." zamumlal jsem a frajersky, s rukama hluboko v kapsách, jsem se vydal k jeho křeslu. Očekával jsem neustále se opakující hitparádu dvouslovných otázek. Ale ne dnes. Dnes překvapil.

"Co děláš zítra?" rozšířil svůj vyjadřovací um.

"Inu, dědo, zítra je pondělí, jdu do práce. Jako každé pondělí," teatrálně jsem vytáhl levou ruku z levý kapsy a udělal s ní ve vzduchu gesto, které v každé kultuře odsud až po Teherán znamená "se vole prober". Odkoukal jsem ho od nějaké čtrnáctileté hysterky v nákupní galerii a konečně jsem ho mohl použít. Byl jsem se sebou spokojenej.

Děda očividně moc spoko nebyl, protože s obličejem psa, kterej má flashbacky z Vietnamu, řekl, že si to myslel. Pak se podíval na babičku. Pohled mu opětovala a dlouho tak na sebe zahlíželi. Asi jim v hlavě hrála ta padebilní hudba z Ordinace, kterážto se spustí kdykoli někdo něco řekne Morávkové a ta se nad tím musí zamyslet. 

Jejich okázalý mlčení se nedalo vydržet. "A ptal ses mě proč?" logicky jsem toužil vědět. Děda se na mě otočil a řekl, že přivezou uhlí a že ho někdo musí složit. "Kurva..." zamumlal jsem ten den už podruhé. 

Jo, jsme klasici. Stále topíme černým uhlím jako za císaře pána. Bohužel uhlí je známo svou neschopností dostat se na toužený místo pomocí drátů nebo potrubím. Musí ho přivízt nějakej důležitej tragéd, kterej kromě devíti tříd základky a sbírky pivních tácků má ještě řidičský průkaz na náklaďák. Takovým bourákem uhlí doveze v domluvenej čas (vysype ten černej bordel před barák). Bohužel tenhle stréc nemoh jindy než v pondělí a to někdy mezi devátou a dvanáctou. A další dvojitý bohužel bylo, že přesně v tu dobu mí opravdoví strejdové nemohli uhlí složit, neboť jsou úderníci a v tuhle nekřesťanskou hodinu pracují.

Děda s babičkou už propadali svým rasistickým scénářům, kde masy cigošů přijedou s dvojkoláky, aby naše dvě tuny černého zlata odvezlo do svých zaneřáděných bytů, kde by na našem uhlí vařili psy. Nejlépe taky ty naše, kteří od nás kvůli zimě utečou. Černý scénáře měly probudit mý černý srdce, abych se nabídnul, že uhlí složím sám. I kdybych se nenabíd, stejně by to na mě zbylo.

Jelikož jsem doma jedinej vedoucí čehokoli, padla tedy lopata k mým nohám s tím, že "to v práci určitě stihnu i tak", protože "jsem přece moc šikovnej". Mým parťákem ve zbrani měla být moje křehká rodička, které byl propůjčen nástroj ne nepodobný tomu, čím se hrabe listí. Já jí měl házet plné náklady tvrdýho hořiva sklepním okénkem a ona to měla hrabat na úhlednou hromadu. Mama to vzala sportovně, i když ten den měla mít noční směnu v práci. Je hlídačkou v továrně na foukací harmoniky. Takže potřebuje zatraceně moc energie, které asi bude mít poskrovnu, neboť uhlí.

V pondělí jsem se hezky oblékl a vyrazil do práce. S pečlivě vybranou kravatou, ladícím kapesníčkem a účesem hrdiny rakouských romantických seriálů jsem zdravil kolegy na všechny strany. Podle plánu bych zvládl udělat alespoň tři strany, než budu zavolán do dolu, abych zemřel na manuální práci, černou smrt nebo sněť z lopaty. Plynovým zapalovačem jsem zapnul pracovní počítač, na kterým beztak psal Dickens Nadějný vyhlídky. Prokřupal jsem si prsty a studoval, čím začnu. "Inu, co třeba stranou deset? Takhle na rozjezd," pravil jsem k sobě a posunul jsem si brýle, aby mi jejich nožičky neřezaly do uší. CRRN! CRRN!

"Ále nejdříve vyřídíme telefon... Prosím, Pán Situace, oddělení příloh!"
(ticho)
"Haló?"
(ticho)
"Boha, haló!"
.
.
.
Z mobilu se ozvalo: "Ondro?"
(facepalm) "Ano dědo?"
"Ondro?"
(to bude na dýl, zapínám si Hledání min) "Ano dědo, jsem tu céélou dobu."
"Jseš v práci?"


Tuto konverzaci bych tu sice mohl napsat celou. Jenže by byla dlouhá jak Máchův Máj. Dokonce by měla všechny stylistický a básnický záležitosti, který se nazývají latinsky nebo černým jazykem Mordoru. Každopádně děda mi volal, aby mi řekl, že uhlí dovezli dříve, než byla malá ručička na devítce. 'vadrát. Moc jsem neotálel a sedl na spoj domů. Už od zastávky byla vidět ta Urupruina z černejch hořlavin a ksichty lidí, kteří na ni čumějí z oken. Protože taková událost, jakou nepochybně přivezení uhlí je, by někdo mohl zahrnout do obecní ročenky a kdo u toho bude chybět, tož to je kokot a měl by se zabít čtením knih.

"Viděls tu hromadu?" zeptal se mě děda, když jsem za sebou zavřel domovní dveře. Viděl. A tak nějak jsem se i těšil, až vezmu do rukou lopatu, obuji si těžké boty a zahážu tím černým svinstvem svou matku. Manuální práce je občas potřeba, abych si připomněl, že jsem pořádnej chlap. A tak se taky stalo. V černý mikině, černejch kalhotech (kterejm se neustále rozepínal šukzips) a černejch skorogládách jsem rázným krokem přišel před domov a chvíli tam impozantně stál jako Bůh emisí a smogu.

Čapl jsem lopatu za správnej konec a s hlasitým "Hej rup" jsem hodil náklad čtyř černejch šutrů do sklepního okénka. Bohužel i s lopatou. "Tak toto se mi nepovedlo. Nevím, jestli bych se na to neměl..."

"Vysrat?" s úsměvem mě doplnil můj strýc-našeptávač za mnou. Opíral se o svou lopatu a kroutil hlavou. Inu, styděl jsem se stejně, jako by se měl stydět Krajčo za většinu repertoáru Kryštofů. Strýc se podle všeho dokázal vymanit ze své placené práce, aby mohl vykonat tuto. Chvála bohu! Kdybyste viděli, jak nám to spolu šlo! Strýcovi víc. Já mu spíš ukazoval, pod kterou tují zapomněl kus paliva. On to pak hezky vyškrabal lopatou a dlouze se na mě podíval. Abych unikl chladným očím matčina bratra, chopil jsem se lopaty a poněkud neohrabaně a prudce vrzl uhlí do okénka. Ozval se přidušený výkřik strýcovy sestry a... prostě byste koukali, jak krásně to šlo. Za půl hodiny nebylo co dělat! I když mi strýc pomohl, na konci jsem si připadal jako pravej chlap.

Byl jsem tak nabuzenej testosteronem, že jsem se hned po práci vypravil za Paní situace, abych jí to celý povyprávěl. "Moje milá, já ti dneska skládal uhlí. Zrovna jsem jedl něco přesolenýho, asi buchtičky s krémem, a..."

"Počkej, než začneš. Mě to strašně rozčiluje, když to vidím.."
"Co?"
"Tady na riflích ti čouhá nitka." řekla, ukazujíc mi na rozkrok.
"... to... bohužel není nitka."

Vymluvil jsem se na žehlení a šel rychle domů. Slzy všechen testosteron vyplavily. Už jsem se necítil jak chlap. Ale... nechci, aby Paní situace přišla o to, jak jsem se dostal ke skládání uhlí.

Tak tady to máš, no...