Hokej začne přesně na hodinu a já vubec nemám, co dělat. Mohl bych si něco pustit, ale než bych si něco stihl vybrat a stáhnout, Záruba by si už lovil v kalhotech malýho Roberta po těch šesti oslavnejch (nebo smutnejch) sodovkách, co si dal po zápase. Mohl bych si číst, ale v tomhle domě na to není dostatečnej klid, protože zrovna všechny televizní přijímače ukazujou uvěřitelný osudy z jedný uplně normální český Ulice, kde debil není akorát křeček některýho z těch děcek-debilů.
Rozhodl jsem se sám se sebou soutěžit, překonat se. Jestli dokážu za pár minut napsat obstojnou povídku. Nebo nemusí být obstojná. Možná by to nemusela být úplně ani povídka...
Osobní katastrofa
P při cestě do práce dostal odpornej kašel. V půlce kroku se musel zastavit a škubat tělem s tak ohavným tuberáckým kašlem, že se lidé okolo otáčeli. Kašel neměl konce do té doby, než skončil. Ale že to trvalo. "Kurva," ulevil si P. Narovnal záda a hluboce se nadýchl, aby mohl s nově nalezeným elánem vykročit vstříc kapitalismu, vykořisťování a adrenalinovým krádežím propisek mátožné sekretářce.
Nádech se povedl na výbornou. Téměř. Při mocném nasání jarního vzduchu se bohužel i s vánkem do nozdry dostalo i malé pírko z nějaké plzné kachny. P si přirozeně kýchnul. Bohužel se přitom i nepřirozeně posral.
Následný šok jej donutil zastavit. Asi nejen šok. V němém úžasu hleděl kolem sebe, zda někdo okolo něj zaznamenal tuto katastrofu. Chlápek u stánku s hot dogy pořád nezúčastněně máchal moučný párek v prošlé hořčici. Stará prostitutka nic netušíc stále venčila svého jorkšírskýho upištěnýho krysáka a okolní zástup děcek ze školky pořád šel za ruce za učitelkou, která si na interentu na mobilu kupovala plyšová pouta. P velice opatrně našlapoval ke kraji cestičky v zatím ještě krásně vonícím parku. "Co mám do prdele dělat?" zeptal se sám sebe. Sám pro sebe pokrčil rameny, ale sakra opatrně.
Nenápadně postával na pomezí štěrkové cestičky a travičky. Z kapsy vytáhl mobil, zapnul prohlížeč v telefonu a ze zoufalosti se snažil z googlu zjistit, co má dělat. Přecejen se v takové situaci už mnoho let neocitl. A tehdy měl na to lidi, kteří vyložený průser vyřešili. Google moc nepomohl, pouze poskytl přehlídku posraných lidí, kteří se ptali, co dělat. Těmhle lidem na posraný příspěvky odepisovali jen posraní lidi, kteří se navzájem předháněli v tom, kdo se posral hůř, v horší situaci a v horších teplákách.
Nedalo se nic dělat. P zavolal do práce mátožné sekretářce, aby vzkázala kapitalistickým vykořisťovatelům, že dnes do práce nepřijde kvůli úmrtí v rodině. "Proboha! To je mi líto... Kdo vás opustil?" zeptala se métožná sekretářka empaticky, avšak z hlasu bylo jasně slyšet, že naléhavě přemýšlí nad něčím úplně jiným. "Můj strýc. Přecházel úplavici, až ho dostihla," mlel P kraviny.
Cesta domů mohla pokračovat dvěma způsoby. Buďto městskou hromadnou dopravou nebo pěšky. V MHD to sice smrdělo neustále, ale to, co se nyní linulo okolo P, nemělo obdoby ani v parném létě v blízkosti zašlého muže z nádraží, který si říkal Šábes a který nevěřil na hygienu. Musel tedy domů pěšky. Při krůčkách, nimiž jakžtakž držel průser uvnitř zatím modrých riflí, se domů mohl dostat odhadem za hodinu a půl. Plus mínus deset zběsilých kroků.
Už na dohled od svých dveří P učinil právě několik těch zběsilých kroků. Bohužel ten poslední se mu stal osudným. Zakopl o nešikovně zanechané hrábě u trávníku souseda Millera, přičemž hlavou narazil do šikovně ostrých zubů zahradnického náčiní. Na místě zemřel. Millerovi za to spílalo celé sousedství. Ale ten se z toho dle svých slov nikdy neposral.
Konec.
Bohužel, už začíná hokej a já si musim udělat popkorn.
A nějak skončit to muselo.
Žádné komentáře:
Okomentovat